Otevřený dopis věroučnému výboru ECAV na Slovensku
V Kristu drahé sestry a drazí bratří ve službě oltáře, členky a členové věroučného výboru ECAV,
Χαρις και εἰρηνη – prvně Vás zdravím Pavlovým a poté i Lutherovým pozdravem, jakým často začínali své listy.
Obracím se na Vás jako farář ECAV v ČR, partnerské církve Vaší církve, jako farář církve, která je s Vaší církví úzce propojena a jejíž část se přímo a bezprostředně hlásí k tradicím a zbožnosti Vaší církve a žije je a rozvíjí na území České republiky. Samozřejmě si uvědomuji, že by se duchovní jedné církve neměl vměšovat do vnitřních záležitostí jiné církve, tím spíše církve partnerské. Na druhou stranu si uvědomuji, že zvolené řešení, ve které celá kauza vyústí, bude mít zásadní a bezprostřední vliv nejen na Vaši církev, ale i na církev naši, už jen pro jejich propojenost (je divné používat o církvi / církvích přivlastňovací zájmena). Berte tedy, prosím, tento můj dopis v e-mailu jako jeden z hlasů, jeden z příspěvků do diskuze, který nechce víc, než upozornit na důležité koreláty celé kauzy, které jsou vposledku důležitější než kauza sama.
Obracím se na Vás jako na ty, kdo se budou vyjadřovat a rozhodovat v kauze, která nyní povstala kolem sestry farářky Anny Polckové, se svým protestem ohledně jedné věci, která mi velmi leží na srdci a která je za touto kauzou jakoby skryta, a přece je důležitější něž kauza sama, protože ta je do značné míry jen jejím důsledkem.
Předesílám, že sestru farářku Polckovou osobně neznám a o věci jsem s ní nemluvil. Předesílám rovněž to, že Vám píši sám za sebe a tedy bez vědomí svého biskupa nebo svých bratří a sestry ve službě oltáře.
Píši Vám proto, že jsem při své kněžské ordinaci – stejně jako vy! – složil svou ordinační přísahu na Písmo svaté a na Knihu svornosti. Při sledování této nešťastné a smutné kauzy jsem dospěl k tomu, že stran její příčiny nejspíše (alespoň tak se mi to jeví) došlo, ale rozhodně dochází v mnohých reakcích na ni od laiků i od duchovních, ECAV na Slovensku i jiných církví, veřejně k soustavnému překračování základního principu, kterým nás Martin Luther a naši reformační otcové naučili hledět na Písmo svaté a v souladu s ním ho vykládat – tento princip „evangelického biblismu“ přitom prostupuje Knihou svornosti. Dovoluji si Vám tedy zaslat svůj písemný protest proti tomu, co teď často slýchám a čtu: „Protest jednoho theologa augsburské konfese proti neevangelickému čtení Bible v evangelické / luterské církvi“, proti „evangelikálnímu biblicismu“.
Vlastní text mého „protestu“ je přílohou je přílohou tohoto e-mailu.
Když se Naši otcové („ve víře“, ale i historicky, nakolik je ECAV v ČR, ke které náležím, dceřinou církví ECAV na Slovensku), blahé paměti, rozhodli 15. července 1951 ordinovat za „evangelického kněze“ první ženu (výročí bylo nedávno připomínáno), rozhodně za tímto krokem nemohl stát „evangelikální biblicismus“, který není s to překonat jasný postoj apoštola Pavla: „Ženy nechť ve shromáždění mlčí. Nedovoluje se jim, aby mluvily; mají se podřizovat, jak to říká i Zákon.“ (1. Korintským 14, 34 ČEP) Ale naopak za ním musel stát ryzí „evangelický biblismus“, který je s to dát před svazujícími předpisy liturgických zákonů přednost osvobodivým důsledkům radostné zvěsti – Evangelia, však tentýž Pavel jinde vyznává: „Již není Žid ani Řek, již není otrok ani svobodný, již není muž ani žena, neboť vy všichni jste jedno v Kristu Ježíši.“ (Galatským 3, 28 ČSP) Tito naši otcové po zralé úvaze a se zřetelem k okolnostem dokázali po Lutherově vzoru postavit Krista proti Pavlovi, celek Evangelia proti konkrétnímu biblickému verši.
Vzhledem k výše uvedenému Vás prosím, abyste zvážili opravdu důkladně, zda je (často asi smutnými) pastoračními zkušenostmi motivované volání sestry farářky Polckové po „poctivé interdisciplinární debatě“ ve věci pastorace LBGT osob opravdu „proti Bibli“ či „proti základním biblickým principům“ (často dokládaným jen jednoduchou citací veršů z Bible, např. Leviticus 18, 22 a 20, 13), nejde ve skutečnosti jen o další (a tedy důsledné) postavení Krista proti Pavlovi, celku Evangelia proti konkrétním Pavlovým (pavlovským?) veršům: myslím na 1. Korintským 6, 9–11, Římanům 1, 24–27 či 1. Timoteovi 1, 8–11.
Dělá sestra farářka Polcková to, co jako farářka dělat rozhodně nemá; anebo naopak činí právě to, co jako farářka konat má? Sestra farářka Polcková „dělá politiku“, anebo koná pastoraci (vždyť i tu „na dálku“ jsme si nedávno bohatě vyzkoušeli)? Ten, kdo upadl do „biblicismu“, nejenže sestře faráře nikdy ani porozumět nemůže a její pastorační východisko (!) bude stále a automaticky jen odsuzovat pro „jasný rozpor s biblickými verši“… jenže neodmítá tím paradoxně (aniž mu to dochází a myslí si opak!) vlastní evangelickou / luterskou identitu s jejím „biblismem“? Velmi se obávám, že kdyby měla být sestra farářka Polcková (od)souzena jen na základě svých veřejných vyjádření (tím myslím ta z nich, která jsou mi známa) a „biblicistní argumentace“ proti nim s tím, že její výroky jsou proti věrouce ECAV jako evangelické / luterské církve, tak by tím ECAV byla zároveň (od)souzena její vlastní evangelická / luterská identita.
Nejeví se i Vám celá aktuální kauza, kdy právě ordinovaná žena mimoděk odhaluje citlivý bod důsledné aplikace téhož principu, který evangelické / luterské církve v minulosti vlastně nedávné dovedl právě i k ordinaci žen, jako „laskavý Boží humor“ (jak by mluvil prof. Jan Heller z mé alma mater) nebo jako „ďáblův výsměch“ (jak by možná řekl náš Reformátor)?
Domnívám se, že mnohé reakce v kauze sestry farářky Polckové jsou především „závažnými symptomy“ pro „systémovou chorobu“ aplikování neevangelických / neluterských principů v luterské církvi a též nedůsledného aplikování principů evangelických / luterských – proto si Vám dovoluji zaslat svůj „protest“.
Tíži rozhodování Vám vůbec nezávidím. Tím spíše Vás ovšem prosím, abyste se při posuzování výroků sestry farářky Polckové drželi zásady jejich čtení „ad optimam partem“, abyste zohlednili její dlouhé pastorační působení a také, že to rozhodně nebyla mladická nadšenost, ale právě pastorační cit a rozpoznaná pastorační nouze, co ji – zdá se mně – dovedlo k jejím pastoračním (nikoli politickým!) vyjádřením vůči LBGT lidem.
Slovy Lutherovy písně „mocný Bože při Kristovu, zachovej nás spásy slovu“ se modlím, aby sám Pán vedl celou ECAV i jednu každou / jednoho každého z Vás tou nejlepší možnou cestou; zvláště se modlím, aby byla zachována jednota církve. Ujišťuji Vás svou další modlitbou.
S hlubokou úctou
bratr Tomáš Matouš Živný
Vlastní text protestu
Protest jednoho theologa augsburské konfese proti neevangelickému čtení Bible v evangelické / luterské církvi
Milé sestry a milí bratří v Ježíši Kristu,
věren protestantské tradici bych coby „protestant“ chtěl i já vznést svůj „protest“…
dovolávaje se 1. „toho článku, od něhož nemůžeme ustoupit, i kdyby padla nebesa i země a nic nezůstalo na svém místě“, že „Ježíš Kristu, náš Bůh a Pán, vydán jest pro hříchy naše, a vstal z mrtvých pro ospra-vedlnění naše (Řím 4, 25)…“1, 2. článku „o pravidle a vodítku souhrného pojímání, podle něhož má být posuzováno veškeré učení a osvětlována zbloudění i rozhodovány nesváry…“2 a 3. článků „o Zákoně a Evangeliu“ a „o třetím užití Zákona“3 —
1. Protestuji proti samozřejmému a zjednodušujícímu chápání vtahu mezi Božím slovem a Písmem svatým.
2. Protestuji proti tomu, aby se nám po odstranění tyranie středověkého římského papežství stával obyčejný papír novým papežem, snad ještě horším! Protestuji proti tomu, aby se Písmo svaté, které nám svědčí o Ježíši Kristu, používalo jako nástroj antikristův.
3. Protestuji proti tomu, když se Písmo namísto zdroje slova o naší spáse v Ježíši Kristu stává v hlavách, ústech (a Bohu-žel) i rukách křesťanů zbraní, kterou se druhým naděje upírá, než aby se jim dávala.
4. Protestuji proti neschopnosti, anebo nechuti rozlišovat v Písmu svatém Zákon a Evangelium. Protestuji rovněž proti neschopnosti nebo nechuti udržet jejich vzájemnost a protikladnost. Protestuji však rovněž proti jejich rozdělování: zvěstování Evangelia bez Zákona a Zákona bez Evangelia.
5. Protestuji proti tomu, aby se z Evangelia stával „zákoník“ a aby tak Evangelium bylo chápáno jako podmiňované jakýmikoli našimi skutky. Protestuji proti takovému zlému čtení Písma, které spásu vydává za naši aktivitu (prosperity gospel).
6. Protestuji proti tomu, aby se ze Zákona stával zdroj života (tudíž i spásy), zároveň však protestuji i proti tomu, aby se Zákon odkazoval do světského života, anebo chápal jen jako návod ke zbožnému životu a nikoli také jako zvěst, která ukazuje, omezuje a trestá hřích.
7. Protestuji proti laikům (neordinovaným), kteří si v církvi osobují právo veřejně učit, kteří se odvažují nejen výroků hodnotících, ale i výroků odsuzujících.
8. Protestuji proti všem těm, kteří duchovním ordinovaným v souladu s Knihou svornosti upírají právo vyjadřovat se k theologii evangelické / luterské církve.
Tento svůj protest bych nyní rád náležitě zdůvodnil: Dnes, kdy evangelickými / luterskými církvemi hýbou „církevní politika“ jako „ordinace žen“, „uzavírání církevních unií a vstupování do konfesních svazů“ či „pastorace homosexuálů“, se totiž hraje a kráčí o mnohem více, než by se mohlo na první pohled zdát, protože se za těmito „politickými otázkami“ skrývá také kruciální otázka po našem porozumění Písmu, nehraje se tedy o nic více a nic méně než o evangelickost4 evangelických / luterských církví.
Se znepokojení, ba úděsem pozoruji, jak je Písmo na straně jedné sice čteno hodně, ale chápáno fundamentalisticky, na straně druhé, žel, čteno málo, a proto chápáno povrchně. Jsem smutný z toho, že a jak v evan-gelických / luterských církvích mizí kompetence a ochota rozlišovat mezi Zákonem a Evangeliem, mezi Božím imperativem a indikativem5, přitom je právě toto rozlišování tím, co dělá evangelického křesťana / evangelickou křesťanku evangelíky / luterány.
Pro první ze stran (nešťastným politickým termínem zvanou „konzervativismus“) jakoby bylo Božího Zákona málo – a tak je radostná zvěst už zase chápána zákonicky a Evangelium „tuhne / tvrdne“ do podoby „Nového zákona“, dalšího „posvátného zákoníku“; pro stranu druhou (stejně nešťastně zvanou „liberalismus“) je Božího Zákona zase až příliš – a tak se radostná zvěst podává pokud možno bez Zákona a nikoli ve své plné šíři, nýbrž redukovaně „pro konkrétní oblast“, čímž se ze zvěsti „o os-pravedlnění v Ježíši Kristu“ stává jen konkrétní „osvobození od něčeho“ (např. povrchní zvěstí, že japonská a korejská kultura totální práce má své meze), čímž se z „drahé milosti“, která stála život Boha a člověka Ježíše Krista, stávají banální „milosti laciné“.
Jistě, Bibli potřebujeme číst a předčítat, na ni kázat a kázání pos-louchat – máme-li se stávat evangelíky / luterány; jsme-li evangelíci / lute-ráni pak Bibli čteme, předčítáme, na ni kážeme a kázání posloucháme. Potřebujeme číst Bibli, ovšem Bibli potřebujeme číst „jako každou jinou knihu“ (to proti prvním) a zároveň „zase jako Bibli, naprosto jedinečně – jako žádnou jinou knihu“ (to proti druhým).
My, evangelíci a evangeličky / luteráni a luteránky, se musíme znovu naučit reformačnímu přístupu k Písmu (základní exegetické metodě reformace): musíme se naučit odlišovat evangelický biblismus od evan-gelikálního biblicismu: Musíme se opět (na)učit „hledat ve verších Bible Boží slovo“ (= biblismus), nikoli „hledat verše z Bible jako Boží slovo“ (= biblicismus, „veršíčkování“). Nesmíme Bibli a verše z ní vybrané zneužívat, jakoby Boží slovo mělo být pouhým podkladem pro naše lidské slovo; naopak musíme svá slova se slovy Bible konfrontovat a v nich obsaženému Božímu slovu je podřizovat!
Před biblicismem je třeba varovat už jen proto, že hodnotu Bible snižuje – ač si ti, kdo ho zastávají, mylně myslí opak! –, poněvadž biblicismus chápe biblický text (tu konkrétní verš, tu delší pasáže) mnohem spíše než jako bezprostřední Boží oslovení – třeba si jeho zastánci právě tohle myslí – jako pouhé a jasné důkazy pro to, co si myslí člověk, a nikoli proto, co nám říká Bůh. Tím je Bible snižována na pouhou sbírku veršů či delších textů, které slouží toliko jako loci probantes či dicta probantia („jasné věroučné důkazy“): právě takto snižovala slova Bible (nejen) Lutherem kritizovaná scholastika; takto je, žel, často hned chápaly i dvě protikladné větve poreformačního protestantismu – ortodoxie a pietismus.
Martin Luther chápal Bibli a její autoritu jako zrcadlení autority Ježíše Krista,6 byl si totiž dobře vědom toho, že i jeho protivníci jsou schopni proti čistému Evangeliu právě za pomoci biblicismu argumentovat, však se ani sám ďábel7 nebojí brát Boží slovo do tlamy… Luther se za takových okolností, kdy je Bible čtena či kázána proti Kristu, neostýchá postavit Ježíše Krista proti Bibli – jak nepředstavitelné pro zastánce biblicismu! „Pokud naši protivníci použijí Písmo proti Kristu, my použijeme Krista proti Písmu.“8
Z výše uvedeného je jasné, že základní teze biblicismu „Slovo Boží rovná se Bible (a naopak?)“ pro Luthera neplatí s úplností, neplatí jenom! Jednota mezi Božím slovem a Biblí jednoduše není, ale je třeba ji hledat: nikoli unifikovanost – daná stejnost, ale unie – vytvářená jednota. Věc správně pochopil Bernhard Lohse, jeden z největších evangelických luterovských badatelů vůbec, když v Lutherově díle dohledal rozporné citáty o (ne)jednotě Písma a Božího slova:9
Od jakoby biblicistního: „Die heilige Schrift, das ist Gott selbs – Svaté Písmo, to jest Bůh sám!“10; přes jasný biblismus: „[Die heilige Schrift] fasset gottis wortt – Písmo svaté obsahuje Boží slovo!“11; až po „radikální“: „Duae res sunt Deus et Scriptura Dei, non minus quam duae res sunt Creator et creatura Dei. – Bůh a Boží Písmo jsou dvě (odlišné) věci, a to neméně než jsou jimi Stvořitel a Boží stvoření!“12.
Pro Reformátora tedy rovnítko mezi Božím slovem a Písmem sice platí, ovšem neplatí jednoduše. Důležitým je zde interpretační klíč (prizma), kterým se ve svatých Písmech hledá a nalézá Boží slovo! Tímto interpretační klíčem je sám Ježíš Kristus (což dobře odpovídá nejdůležitější reformační theologické zásadě „solus Christus“, která se týká soteriologie – nauky o našem spasení; to je vlastně koncentrát toho „nejdůležitějšího a prvního článku, s nímž církev stojí a padá“).13 Máme tu co činit se slavnou rozlišovací zásadou, kdy se Boží slovo s biblickým textem identifikuje na základě toho, zda dané biblické místo / daný biblický spis „vynášejí Krista, anebo ne – „ob sie Christum treiben oder nicht“14.
Tento přístup Lutherovi umožnil, aniž by redukoval biblický kánon (!), znovuotevřít otázku kanonické hloubky a závaznosti některých spisů Písma.15 Tento přístup mu umožnil vidět „světlé a jasné základní linie Písma“ (rozumněji: svědčící o Ježíši Kristu) a „místa temná a temnější“, přičemž to temné a detailní v Písmu potřebuje být osvětlováno tím světlým a základním v něm. Budeme-li se příliš soustředit na konkrétní místo, hrozí nám, že pro konkrétní verš Písma ztratíme Boží slovo – což se těm, kdo „rozhazují veršíky“, po mém soudě, často stává, přihází se to však i poctivým exegetům, kteří jsou tak zahloubáni do konkrét (gramatických jevů, kořenů, pojmů…), že se jim ztrácí celek.
Základní hermeneutický klíč k evangelickému / luterskému čtení Bible je rovněž rozlišování mezi Zákonem a Evangeliem!16 Tyto dvě formy Božího oslovení, lze sice chápat spásně-dějinně: jako starozákonní odsouzení a zaslíbením (Zákon vždy vede k smrti a vždy ukazuje ke Kristu.) a jejich novozákonním naplněním (Evangelium svědčí o tom, že Ježíš za nás zástupně jednak naplnil Zákon svým životem a svou smrtí na Golgotském kříži, jednak za nás vytrpěl zákonný trest za naše hříchy, které vzal na sebe.)17, ale mnohem důležitější je, abychom je chápali a pro-žívali bytostně a existenciálně: zda a jak mě v konkrétním biblickém výroku Bůh usvědčuje z hříchu, můj hřích odsuzuje a trestá, nebo před hříchem příkazem varuje a zákazem chrání, anebo zda a jak mne v kon-krétním biblickém výroku naopak ospravedlňuje z hříchu a dává mi bez hříchu žít.
Jedině dobré rozlišování Zákona a Evangelia je dobrou evangelickou / luterskou theologií, a dobrou evangelickou / luterskou theologií je jen taková theologie, která dobře rozlišuje Zákon a Evangelium. Rozlišování Zákona a Evangelia však neznamená oddělování: oddělené již není zapotřebí rozlišovat, vlastně to ani není možné… Rozlišování mezi Zákonem a Evangeliem však vůbec není jednoduché, natožpak samozřejmé; naopak, je třeba se tomuto rozlišování stále znovu učit a pro-vádět ho stále znovu! Rozlišování mezi Zákonem a Evangeliem se však musí dít prizmatem Evangelia (proto jsme evangelíci!): až, když známe Evangelium, můžeme v plnosti a retrospektivně poznat, co a jaký je Zákon. Evangeliu bychom bez Zákona jako jeho protikladu nedovedli naslouchat jako Evangeliu; Zákonu bychom zase nedovedli bez Evangelia jako jeho protikladu naslouchat coby Zákonu. Jen, když má Zákon jako svůj protiklad Evangelium, může být pochopen a přijímán jako Boží Zákon; jen, když má Evangelium jako svůj protiklad Zákon, může být pochopeno jako Kristovo Evangelium. Paradoxem však je, že konkrétní místo Písma nás může zasáhnout jak jako Zákon, tak jako Evangelium.
bratr Tomáš, evangelický a. v. kněz
1LUTHER, Martin. Šmalkaldské články (1537) Druhá část. Článek 1. a hlavní. In: Kniha svornosti. Praha, 2006, str. 284.
2Formule svornosti FC Epit. I. In: Kniha svornosti… str. 487n.
3Formule svornosti FC Epit. V. & VI.. In: Kniha svornosti… str. 500n a 501–503.
4Pod pojmem evangelickost nerozumím nic jiného nežli evangelicitu v tom smyslu, že jsme schopni rozumět tomu, co je Evangelium a tímto prizmatem nahlížet vše ostatní, zvl. Boží Zákon.
5Třeba se může stát, že to, co je v Bibli gramaticky imperativem, zazní jako jasné Evangelium, a naopak to, co je v Bibli gramaticky indikativem, zazní jako ryzí Zákon.
6BRUNNNER, Peter. Umrisse einer Lehre von der Autorität der Heiligen Schrift (1955). In: Pro Ecclesia. Gesammelte Aufsätze zur dogmatischen Theologie (I). Berlin/Hamburg, 1960, str. 40–45, na str. 45.
7Myslím zvl, na biblické oddíly vyprávějící o pokušení Páně na poušti.
8Dosl. „Quod si adversarii scripturam urserint contra Christum, urgemus Christum contra scripturam.“ Tak LUTHER, Martin. Thesen für die Promotionsdisputation von Hieronymus Weller und Nikolaus Medler (11. September 1536). In: WA 39/I, 47, 19–20.
9Následující tři citáty z Luthera jsou převzaty z LOHSE, Bernhard. Luthers Theologie in ihrer historischen Entwicklung und in ihrem systematischen Zusammenhang. Göttingen, 1995, str. 206.
10Vorrede zum 1. Bande der Wittenberger Gesamtausgabe (1539). In: WA 50, 657, 26–27.
11 Adventpostille (1522). In: WA 10/I/2, 75, 6–7.
12 De servo arbitrio (1525). In: WA 18, 606, 11–12.
13Luther sám mluví o „evangelickém umění / způsobu – Euangelisch art“, tak LUTHER, Martin. Welches die rechten und edelsten Bücher des Neuen Testaments sind (1546). In: WA DB 6, 10, 34. Jiní theologové Budou mluvit o tom, že „Písmo je samo sobě kritikem“ (Althaus) nebo že je zde „kánon v kánonu“ (bultmannovci).
14Tak LUTHER, Martin. Vorrede auf die Episteln S. Jacobi und Judae (1546). In: WA DB 7, 385, 27.
15Např. slavná kritika Jakubova listu jako „slaměné epištoly“, kterou Luther vyjádřil změnou umístění tohoto listu v Bibli (i když tehdy nebylo pořadí biblických knih nezměnitelně pevné).
16Snad by si dalo pomoci i takto: „co vynáší Krista“ je materiální stránka této hermeneutické zásady, kdežto „rozlišování Zákona a Evangelia“ je formální stránkou téhož.
17Raději poznamenávám: Zákon nerovná se Starý zákon & Evangelium se nerovná Zákon nový. Obě kategorie prostupují celou Biblí, třeba se věty Zákona koncentrují ve Starém zákoně a věty Evangelia v Zákoně novém.