Milé sestry čtenářky a milí bratři čtenáři,
letošní duben je přelomový měsíc: klasicky, neboť se pozdní zima zase láme ve vrcholné jaro (teplo střídá chlad); církevně, neboť na duben letos připadá svatý týden i týden velikonoční (smutný a kající půst střídají radostné velikonoce); aktuálně, neboť v době, kde tento článek píši, nevíme, jak se změní situace kolem ruské války na Ukrajině a kolem ruského plynu… do tohoto času přelomu / přerodu se pak jistě hodí ty biblické texty, které v sobě takovou tematiku obsahují. Toto zamyšlení píšu v týdnu po 5. neděli postní, která nese téma (explicitně třeba v agendě slovenské církve a. v.) „Ježíš Kristus jako velekněz“ a nabízí k němu coby biblické čtení nejednu perikopu z prvního odborného theologického pojednání, které se maskuje za epištolu – apoštolský list, a tak se dokonce ještě dostalo do kánonu Nového zákona, a sice z listu Židům.
Základem pro naše zamyšlení bude výňatek z 10. kapitoly listu, vv. 19–25,1 kde čteme –
19 Bratří (a sestry)i, proto máme radostnou důvěru a svobodu říctii, že máme v Ježíšově krvi přístup do Svatyně –iii 20 jí nám otevřel novou a živou cestu skrze vnitřní chrámovou oponuiv – to je skrze své tělo.
21 Když máme „velkého kněze“ nad Božím domem,v 22 přicházejme s opravdovým srdcem v plné jistotě víry, potom co bylo srdce dříve očištěno a doteď je čisté od zlého svědomívi a když bylo tělo dříve obmyto a doteď je umyto čistou vodou.vii
23 Buďme připoutáníviii k tomuto neměnnému vyznání naděje! Vždyť Ten, kdo dal zaslíbení,ix je věrný!
24 Všímejme six sebe navzájem, abychom se povzbuzovali k lásce a dobrým skutkům.xi
25 Neopouštějte svá shromáždění, jak je to zvykem u některých, ale když se navzájem potěšujete a napomínátexii,xiii buďtexiv takovýmito tím více, čím více vidíte, že se ‚onen den‘ blíží.xv
Po-hříchu snad nejvíce citovaným místem našeho úseku bývá napomenutí: „Neopouštějte svá shromáždění já, BKr, B21 / nezanedbávejte společná shromáždění ČEP, ČSP, ČLP !“ Citát vyskytující se občas jakoby mimochodem na kostelních / sborových nástěnkách. Napomenutí pro katolíky, co z nedělní Mše utíkají po svatém přijímání!?2 Pokárání pro evangelíky, co chodí na nedělní Bohoslužby vždycky se zpožděním alespoň 15 minut!? Kritika vůči „svátečním evangelíkům“, „formálním katolíkům“, „lidovým křesťanům“, co se v kostelech a modlitebnách objevují jen občas, zejména o velkých svátcích!? Anebo jde o kritiku, která je mimo, poněvadž cílí na ty, kdo v kostele / modlitebně nejsou, ale dopadá na hlavy těch, kdo tam ještě / už jsou!? Každopádně: Kdo si z našeho textu odnese právě tento verš, je sice poněkud mimo – ale odnese si alespoň něco; ostatně ono ujištění, že křesťanka / křesťan se bez společenství místní církve / sboru / farnosti, zkrátka bez společenství nakonec neobejde, vůbec „není k zahození“.
Ale přece jen jde o text o něčem jiném, o Ježíši jako „velkém knězi“, „vele-knězi“, jak zaznělo výše. Co znamená konstatování, že „Ježíš je (vele)kněz“!? Autor listu Židům si dává záležet na tom, aby „Ježíšovo velekněžství“ přesně definoval a ukázal jeho naprostou odlišnost od toho, co se pod pojmem velekněžství doposavad rozumělo. Kněžství Nového zákona – novozákonní kněžství, je něco naprosto jiného než kněžství starozákonní – přikázané a zakotvené ve Starém zákoně. List Židům mluví o několika základních rozdílech:
- Starozákonní kněžství je funkce jmenovaná a dědičná; kdežto novozákonní kněžství je veřejným oznámením (uvedením ve známost) toho, co platí ode vždy.
- Starozákonní kněžství má svůj základ v Bohem přikázaných a přesných ustanoveních Zákona, kde je přesně a do detailů popsáno skoro vše, co se kněží týká – starozákonní kněžství je přísně svázáno předpisy; oproti tomu má novozákonní kněžství základ v Bohu samém: Ježíš je knězem, poněvadž je to Boží Syn a Bůh sám, a je spojené se sférou svobody, kdy Ježíš sice naplňuje Zákon, ale paradoxně právě tím, že se nedává svázat jeho předpisy.
- Kněží Starého zákona jsou hříšníci a musí obětovat nejprve za své vlastní hříchy, aby mohli obětovat za druhé; velekněz Nového zákona je bez hříchu a proto může rovnou pomáhat druhým.
- Kněžství Starého zákona je spojeno s mnoha neustále opakovanými oběťmi a představou, že takto člověk slouží Bohu; proti tomu je kněžství Nového zákona spojeno s jedinou a úplnou obětí, jíž je Ježíšova sebeoběť, jejímž prostřednictvím slouží Bůh nám lidem.
Ježíš Kristus je tedy „velkým knězem“ tím, že obětoval sám sebe… že svou vůli natolik spojil s Boží vůlí, že z lásky podstoupil i bolestnou smrt kříže, kde za nás obětoval své vlastní tělo a prolil svou vlastní krev. (Toto je také důležitý eucharistický motiv, neboť Ježíšova poslední večeře tuto chvíli prorocky předjímala.)
„Co to znamená pro nás?,“ měli bychom se ptát. „Ježíš Kristus žil zcela pro druhé, zcela pro nás,“ zní základní věta každé dobré a pravověrné christologie… A autor našeho textu nám takovýto výklad nabízí! Kristova sebeoběť (to, že prolil svou krev) znamená, že nám zjednal přístup do Svatyně… Ježíš nám vyzískal přímý a bezprostřední přístup k Bohu! Tohle přece my luteráni akcentujeme: žádná chrámová opona, žádný závěs, žádný ikonostas, žádná chórová přepážka – ale oltář; žádná zprostředkovávající církevní instituce, žádná prostřednická církevní hierarchie – ale individuální víra („moje víra“ – existenciál), a pokud je zde kněz, tak jako „jeden z…“, nikoli jako „někdo nad…“.
Je zde ovšem důležitá podmínka! „Kristovo tělo“, tedy fakt vtělení (inkarnace); křesťanka / křesťan potřebuje uvěřit, že výše popsaný Boží sestup k němu je realitou, že vtělení je realitou, že životní příběh člověka Ježíše z Nazareta je historickou skutečností, která se mě týká, poněvadž se mě v ní dotýká sám sebe-snižující a sebe-obětující, pokorný a ponížený Bůh. Musím konečně pochopit, že vůbec nepotřebuji dojít k Bohu, ale musím Bohu umožnit, aby přišel pro mě a ke mně.
Autor listu židům pak hledá zdroj takovéto víry, přičemž rozvíjí motiv svého velkého učitele Pavla, a sice motiv „smrti a vzkříšení spolu s Kristem a skrze Krista“. Smrt a vzkříšení s Kristem se podle Pavla odehrává ve Křtu… a právě ke Křtu nás orientuje autor listu Židům. Očištěné svědomí, obmytí od hříšných myšlenek, účinek Křtu dovnitř. Umyté a čisté – v hygienickém smyslu symbolicky a v morálním smyslu reálně – tělo, účinek Křtu navenek. Náš Křest nás spojuje s naším veleknězem Ježíšem Kristem, ostatně v něm na sebe přijímáme / dostáváme jeho jméno! Martin Luther – až a ač to ještě dnes zní provokativně – mluvil o všeobecném kněžství založeném právě ve Křtu, a to se zde děje: je-li Kristus vele-knězem, jsme my královským kněžstvem! Ale v něčem je Ježíš, protože je také cele Bůh, naprosto jedinečně „velkým knězem“, a sice v tom, že toliko On vykonal a koná dílo spásy. Naším kněžským úkolem je o spasení svědčit a zpřítomňovat ho tak, nikoli spasení konat!
Pokušením a hříchem církve (vl. církevní instituce) je od počátku to, že rozdíl mezi starozákonním a novozákonním kněžstvím, jak o něm píše autor listu Židům, nevidí, anebo dělá, že ho nevidí, že tento jasný rozdíl zatemňuje, rozmlžuje, odinterpretovává… A tak se do církve vkradly staré (a také spíše pohanstvím motivované) obětní představy. Radostná oběť díků, kterou byla Večeře Páně se stala obětí… Bohoslužba namísto radostné zvěsti Evangelia nabyla obětní charakter atp. Křesťanští kněží se stali klérem a upadli do klerikalismu, začali si nárokovat jiné a speciální postavení odlišné od „laiků ostatku lidu“ atd. Braňme se tomu! Braňme tomu stejně jako reformace!
1 Žid 10, 19–25
2 tzv. „eucharističtí vlci“ ☺
i Korekce poněkud komplikovaného problému ☺ kolem autorova generického maskulina, které jím být nemusí (a na sestry se tak zkrátka jednoduše nemyslí, zapomíná).
ii Je použito hodně širokého termínu παρρησία – parrésia – vedle použitého hendiadys též „otevřenost“, „veřejnost“ atp.
iii Větu chápu jako inf. vazbu a účelovou konstrukci, kde je nevyjádřen tvar slovesa „být“ (εἴναι – einai) s významem slovesa „mít“, což je celé hebraismu, resp. obdoba hebr. účelové vazby předložka לְ – le – „k“, „pro“, dativ + inf. → VV účelová s že.
iv Použito je termínu καταπετάσμα – katapetasma, což je „označení pro oponu mezi svatyní a velesvatyní“, tj. tzv. „vnitřní opona“, ekv. hebr. termínu פָּרֺכֶת – pároχeθ.
v Verš chápu tak, že chybí / je nevyjádřeno part. od slovesa „být“ (namísto „mít“). Srov. pozn. 2.
vi Part. pf. → VV časová s potom co; pro lepší vyjádření pf. (= stavu přítomného vzešlého z minulosti) používám hendiadys a připojuji PUČ dříve a doteď.
vii Opět (pokračování téže konstrukce): part. pf. → VV časová s když; pro lepší vyjádření pf. používám hendiadys a připojuji PUČ dříve a doteď. Viz předchozí pozn.
viii Konj. aor., který je konj. vybízecím (buďme / ať jsme atp.).
ix Part. aor. → VV vztažná.
x Opět: konj. aor., který je konj. vybízecím (srov. pozn. 7).
xi Opět: větu chápu jako inf. vazbu a účelovou konstrukci, kde je nevyjádřen tvar slovesa „být“ (εἴναι – einai) → VV účelová s aby.
xii Hendiadys pro oba významy slovesa παρακαλεῖν – parakaleín.
xiii Part. préz. → VV časová s když.
xiv Mám za to, že tvar slovesa „být“ je nevyjádřen.
xv Part. préz. → VV účelová s že.