Zdá se, že jednou z priorit současného vedení magistrátu a městských částí Prahy jsou pomníky – jejich stavění a bourání. Je to součástí trendů ve světě – vzpomeňme boření pomníků v USA během demonstrací Black lives matter, ničení soch a pomníků v Polsku a na Ukrajině. Moje cynické já krokům magistrátu rozumí: o kulturně – symbolických otázkách si každý něco myslíme, týkají se obecně mravních hodnocení dějin, naší minulosti, nás jako lidí, Čechů, takže nás nenechávají neutrálními, snadno mobilizují. Pro politika je tak jednodušší hrát touto kartou, něž se věnovat tématům jako nedostupnost bydlení, organizace sociálních služeb, managmentu městských podniků, dopravě, kvalitě školství, hyperturismu. Pro politický úspěch má boření a stavění pomníků či přejmenování ulic patrně větší význam než úmorná, málo srozumitelná (málo politicky prodejná) a dlouhodobá práce v rámci věcných agend – se kterými vlastně možná ani neumějí ani nemůžou a ani nechtějí něco udělat.
A tím, že se bude chvíli diskutovat o pomníku, zůstane mnoho dalších témat, jako stavební povolení pro velkého developera u nádraží, ve stínu pozornosti médií a veřejnosti.
K tomu se ale připojuje i jiný motiv – na pomnících, symbolech a významech v důsledku nezáleží, proč proto neudělat radost té /menší/ části společnosti, pro který symbolika význam má, a nezískat jejich podporu v jiných, důležitějších věcech?
Nu dobrá, hledat pohnutky k symbolické politice a myslet si o těchto motivech své, odhalovat v těch deklarativně nejposvátnějších a nejdramatičtějších aktech směšnost, je jedna věc. Tím ale tato kulturní – symbolická politika nemůže být odbavena. Tím, jaké symboly, jaké sochy, pomníky necháváme stavět na důležitých místech veřejného prostoru (a hlavní město je klíčové, symbolické místo státu a národa), spoluvytváříme kolektivní vědomí – čím jsme, a čím chceme být. Pomníky, monumenty na klíčových místech zhmotňují, zvěčňují to, upomínají nás na to, co má být, dle našich představ, zhmotněno, zvěčněno, co má zůstat na očích a v paměti, co má vytvářet sdílený prostor a sdílené vědomí, paměť, kulturu. O tom ví už české baroko své.
O čem ale svědčí nové pomníky, na co nás deklarativně ale i skrytě upomínají, a co naopak, už nechceme mí na očích, na co chceme zapomenout?
Dnes vnímám dvě linie, dva motivy stavění a boření pomníků v posledním roce: antirusismus a antimodernismus, resp. distanc ke „protestantské“, republikánské – emancipační – modernistické ideji českých dějin.
Antirusismus si našel své gesta v přejmenování náměstí, kde sídlí ruská ambasáda, na náměstí Borise Němcova, postavení pomníku vlasovcům a odstranění Koněvovy sochy z Dejvic a odstranění upomínkové tabule k osvobození Prahy ze Staroměstské radnice.
Antimodernismus našel svůj výraz v obnově Mariánského sloupu a plánované obnově Radeckého sochy na Malostranském náměstí.
Pohrdat Rusy se v Čechách může, projevovat vůči nim nenávist je akceptovatelné, paradoxně i u lidí, kteří jsou jinak hmotně zabezpečení, morální, vzdělaní a liberální. Ještě i v tak banálním kontextu jako pořad Ano, šéfe! bylo úplně v pořádku odvysílat vyjádření „jako všechno co přišlo z Ruska stálo za hovno“ – všichni se zasmáli. Rus je Cikánem lepších Čechů. Tento nešvar je o to nebezpečnější, jak je ruskojazyčné obyvatelstvo Prahy stále početnější, a prosperuje. A právě tam, kde se soustřeďuje, v Dejvicích na Praze 6, se tato nechuť, podle mě rasismus, i symbolicky deklaruje – odstraněním sochy Koněva.
Socha Koněva, jako projev díky za osvobození od nacistické okupace, nestála na symbolicky obzvlášť významném místě – např. ve srovnání s jinými památníky osvobození – se Slavínem v Bratislavě nebo s Citadelou v Budapešti. Byla umístněná u dětského hřiště v obytné čtvrti, dokonce ani ne na náměstí, nebo na návrší tvořícím scenérii jako Stalin na Letné.
Nebyla svým provedením nějak zpupně triumfalistická. Koněv je sice zobrazen jako osvoboditel v uniformě a vítěz v nadživotní velikosti, ale s náznakem úsměvu a šeříkem, s pozdravem pro kolemjdoucí, žádná dramatičnost pro velkého dobyvatele na způsob jezdecké sochy, spíše vyjadřuje úlevu po skončení války a přátelství k obyvatelům. A samozřejmě má deklarovat a upomínat na vděčnost Čechů-Slovaků-Pražanů k Sovětskému svazu, v roce 45 a v důsledku „na věčné věky“. Maršál vítěz je zdraví, a dostává od nich květiny. Upomíná na vazby mezi Rusi a Čechy – vítězství nad Němci, osvobození, obnovení státnosti.
Tato upomínka vazby, vztahu, ale i vděčnosti-dluhu musí být odstraněna, protože s Rusi představitelé Prahy nechtějí mít vazby, vztah, ani necítí dluh. Duch května 45 nesmí mít v Praze upomínku, na léto 45 si chceme pamatovat úplně jinak, než jako období osvobození, obnovení, úlevy a s tím spojenou vděčností, období nadějí a budování republiky.
Upomínku naopak mají mít vlasovci. Ano, zabránili německým jednotkám utopit povstání v krvi potažmo ničit Prahu. Je to zajímavá peripetie dějin – vrahové z Varšavy a středního Slovenska, velezrádci, se postaví svým bývalým spojencům a velitelům. Je asi zřejmé, že kdyby Němci neprohráli válku, nebo jinak, kdyby Koněvovy jednotky nezvítězily u Stalingradu a jinde, tak by Rusové ve službách Třetí říše patrně plnili rozkazy tak, jako ve Varšavě.
Ve veřejném prostoru v Praze si ale budeme upomínat vlasovce, zřejmě abychom relativizovali oběti Rudé armády, a současně nebudeme připomínat Koněva a Rudou armádu, vždyť Prahu vlastně neosvobodili Sověti, Praze se osvobození tak nějak stalo: a to proto, že to šokuje a uráží Rusy, pro které jsou vlasovci vlastizrádci a trochu zdrojem studu. Vlasovce si chceme a budeme připomínat jako odvážné zachránce, a Koněv symbol hrdosti, hrdina od Stalingradu, bude odstraněn.
Rehabilitujeme tak spojence nacismu – to že se tak děje v Pobaltí, to má své vysvětlení – to, že se tak děje v Čechach , ve státě, který byl obnoven jenom kvůli porážce nacismu, to je absurdní a vlastně i nerozumné. Zadostučinění z toho, že se Rusové cítí uražení ale za tu absurdnost patrně stojí – antirusismus je mediálně v pohodě a je možné s ním minimálně v Praze mobilizovat hlasy. Ostatně je velice příjemné moci z dobrým svědomím pohrdat, urážet a nenávidět.
Druhá linie – antimodernismus, distanc k masarykovskému projektu českého národa, je trochu závažnější, a představuje širší proud v politice, v historiografii, v kultuře.
Když se dnes podíváme na Staroměstské náměstí, spatříme na dlažbě místa, kde v roce 1621 proběhla poprava 21 českých pánů. Všímavým kolemjdoucím je připomenuta událost, která je symbolem porážky – tragédie českých stavů – českého politického národa. Po bitvě na Bílé hoře ztrácí České země politickou reprezentaci, svůj jazyk, kulturu, své obyvatele – evangelíky, česká země ztrácí svá práva.
Hned vedle je dnes znovupostavený pomník Panně Marii, který v polovině 17. století nechává vztyčit habsburský císař, jako poděkování panně Marii a pražskému lidu při obraně Prahy před Švédy. Těmi Švédy, které tyto stavy a čeští exulanti podporovali, kteří byli snad poslední šancí pro zvrácení pobělohorského uspořádání. Císař je vděčný, že Pražané se ukázali jako věrní poddaní, postavili se Švédům a tím i návratu protestantů do Čech se zbraní v ruce: Pražané/Češi jsou věrní poddaní a zbožný lid, a svým postojem stvrdili habsburskou katolickou politiku – Staroměstská exekuce není v tomto kontextu symbolem tragédie, z perspektivy Mariánského sloupu byla klíčem pro ustavení práva, klidu pro práci a modlitbu pro český lid, který to v roce 1648 svou obranou akceptoval a přijal, a na Staroměstském náměstí to má být upomínáno.
Sloup byl v roce 1918 zbořen – neodpovídal českému národnímu obrození, vizi českého národa, jak jej představuje Palacký a Masaryk, nové republice, která se ustavovala, ve které už samozřejmě Češi nejsou a nechtějí být věrní a zbožní poddaní císaře. Teď se navrací – tím se dává najevo, že zboření nebylo oprávněné, tím se kritizuje Palackého a Masarykova vize českého národa a výkladu jeho dějin. Klíčové náměstí nás bude upomínat, že rok 1621 nebyla tak úplně tragédie, jak nám naznačuje tabule na tom samém náměstí, a rok 1918, ustavení sekulární republiky se vším svým modernismem a demokracii, nebylo tak úplně pozitivní – vždyť Masaryk byl antikatolík: konzervativní katolická kritika první republiky našla svoje zvláštní místo na asi symbolicky nejdůležitějším českém náměstí.
Podobnou řečí mluví i obnovení pomníku Radeckého na Malostranském náměstí, které je ve stadiu příprav a schvalování. Čeho symbolem je Radecký, na co odkazoval jeho pomník, a proč byl jeho pomník odstraněn? Radecký je skvělým vojevůdcem loajálním císaři a Habsburkům. Mimo Napoleonských válek se proslavil hlavně efektivním potlačením povstání na severu Itálie a porážkou sardinského vojska v roce 1848 – součástí to jara národů, jejich emancipačních snah. Následně byl jmenován místodržícím z úkolem potlačit nacionalistické hnutí v těchto habsburských državách. Obnova jeho pomníku je nabouráním, kritikou moderního českého nacionalismu, Radecký – představitel loajálního habsburského českého zemského patriotismu je alternativou k Havlíčkovi a Palackému, alternativou modernismu a liberálního českého nacionalismu. Radeckého pomník je kritikou „svobody, rovnosti a bratrství“, ve jménu loajality, řádu, klidu pro práci.
To, že si staré Rakousko ctilo takové elity jako Radecký, jak nám je popisuje ve svých románech Joseph Roth, a jak se jim vysmívá Jaroslav Hašek, to je možné. Ale zvěčňovat tyto hodnoty dnes na důležitém pražském náměstí, a relativizovat Masarykův odkaz a snad ještě stále kanonický výklad českých dějin? I když, z perspektivy kardinála Duky, který se angažuje v obnově obou pomníků, to patrně smysl dává.
Každopádně, současnou „politiku pomníků“, zejména obnovení Mariánského sloupu a plánům obnovení pomníku Radeckého vnímám jako projev problému identity – kdo jsme a čím chceme být jako Češi, co je hodné úcty a upomínání, co ne, kdo jsou hrdinové, kdo padouši. Respektive že pro tyto otázky, pro symboly a jejich význam, nemá asi značná část elit citlivost.