Kázání na 3. neděli po Trojici – Nalezení ztraceného (Dominik Žbánek)

Lukas 15.11-32

Milost vám a pokoj od Boha, našeho Otce, a od Pána Ježíše Krista, který sebe samého vydal za naše hříchy, aby nás podle Boží vůle, vytrhl z tohoto zlého věku. Jemu sláva na věky věků. Amen.             

Drazí bratři a drahé sestry v Kristu Ježíši, milí Kristovi přátelé!

Dnešní neděle má název Nalézání ztraceného. Alternativní perikopa, jež bude základem dnešní promluvy, přináší zvěst o marnotratném synu. Naše společné uvažování tedy primárně  povede k nalézání toho, co ztrácíme, co  můžeme ztrácet, jak marně ztrácíme, ale současně o tom, jak lze ztrácet marnost.

Slyšme nyní text svatého evangelia podle Lukáše. V kapitole 15. od verše 11. po 32. Nalézáme zapsáno slovo od slova:

Řekl také: „Jeden člověk měl dva syny. Ten mladší řekl otci: Otče, dej mi díl majetku, který na mne připadá. On jim rozdělil své jmění. Po nemnoha dnech mladší syn všechno zpeněži, odešel do daleké země a tam rozmařilým životem svůj majetek rozházel. A když už všechno utratil, nastal v t zemi veliký hlad a on začal mít nouzi. Šel a uchýlil se u jednoho občana té země; ten po poslal na pole pást vepře. A byl by si chtěl naplnit žaludek slupkami, které žrali vepři, ale ani ty nedostával. Tu šel do sebe do sebe a řekl: Jak mnoho nádeníků u mého otce má chleba nazbyt,a já tu hynu hladem! Vstanu, půjdu ke svému otci a řeknu mu: Otče, zhřešil jsem proti nebi i vůči tobě. Nejsem už hoden nazývat se tvým synem; přijmi mne jako jednoho ze svých nádeníků. I vstal a šel ke svému otci. Když byl ještě daleko, otec ho spatřil a hnut lítostí běžel k němu, objal ho a políbil. Syn mu řekl: Otče zřešil jsem proti nebi i vůči tobě. Nejsem už hoden nazývat se tvým synem. Ale otec rozkázal svým služebníkům: Přineste ihned nejlepší oděv a oblečte ho. Dejte mu na ruku prsten a obuv na nohy. Přiveďte vykrmené tele, zabijte je, hodujme a buďme veselí, protože tento můj syn byl mrtev, a zase žije, ztratil se, a je nalezen. A začali se veselit. Starší syn byl právě na poli. Když se vracel a byl už blízko domu, uslyšel hudbu a tanes. Zavolal si jednoho ze služebníků a ptal se ho, co to má znamenat. On mu odpověděl: Vrátil se tvůj bratr, a tvůj otec dal zabít vykrmené tele, že ho zase má doma živého a zdravého. I rozhněval se a nechtěl jít dovnitř. Otec vyšel a domlouval mu. Ale on odpověděl: „Tolik let už ti sloužím a nikdy jsem neporušil žádný tvůj příkaz. A mě jsi nikdy nedal ani kůzle, aby se poveselil se svými přáteli. Ale když přišel tenhle tvůj syn, který s děvkami a prohýřil tvé jmění, dal jsi pro něho zabít vykrmené tele. On mu řekl: Synu, ty jsi stále se ,mnou a všecko, co mám, je tvé. Ale máme se proč veselit a radovat, poněvadž tento tvůj bratr byl mrtev, a zase žije, ztratil se a je nalezen.

Pokud bychom chápali podobenství doslova, znamenalo by to, že ten rozmařilý mladší ze synů odešel někam hodně daleko, například do Mongolska, tam se nakvartýroval k nějaké rodině do jurty a spolu s touto rodinou se staral třeba o skot. Takový příběh je přitažený za vlasy. Nerealistický. Naopak ústřední myšlenka příběhu, ale nejen této pasáže, zde explicitně nezazněla: Všechno, co je bez Hospodina, je marné.

Proto nahlížíme na Písmo svaté odlišně, než na beletristické příběhy. Tajemství, které tvoří dějovou linii je obsaženo v jednotlivých slovech a obratech. Tuto dějovou linii skládáme neděli, co neděli a ve svém celku vypovídá o našem vztahu s Bohem. Jejími nosnými prvky jsou pro dnešní perikopu výroky:

Obuv to je každodenní potřeba, kterou používáme, abychom se mohli pohybovat bez rizika, že si poraníme nohy. Sesílaným Duchem svatým se necháváme vést. Je tím, co nás provází, stejně jako ty boty, každodenním shonem. Je způsobem obrany proti raněním, která se nám mohou přihodit. Při správném užívání zabrání ztrátě našeho šperku nebo roztržení nejlepšího šatu. Bible ve velké míře používá přeznačování. Dějům kolem nás dostává nového významu. To největší přeznačení popsal německá theolog Wolfgang Bienert v knize Malé dějiny křesťanského myšlení takto: Dne 14. nisanu roku 30, skonal na popravčím vršku města Jeruzaléma Jošua z Nazareta. Poprava na kříži měla působit jako Boží potvrzení, že se provinilec Boha zřekl, že jde o bezbožníka. K většímu a závažnějšímu omylu v dějinách nikdy předtím nedošlo. O necelých 300 let později, 19. června 325 probíhalo v Niceji shromáždění asi 300 biskupů. Za předsednictví císaře Konstantina shromáždění s velkou slávou vyhlásilo: Věříme v jednoho Pána Ježíše Krista, jednorozeného Syna Božího zrozeného z Otce… Toto vyhlášení samozřejmě známe, máme ho před sebou i dnes v pořadu Služeb Božích pod pojmem Nicejsko cařihradské vyznání.

   Bienert dále pokračuje: Z hanby se stalo vítězství, v podřadném člověku byl rozeznán Bohočlověk, katastrofa se proměnila v začátek nového, celou zemi obepínajícího náboženství epochálního významu. Tolik citát z knihy.

Jak marné bylo očekávání přínosu smrti v roce 30! Přišel rok 325 a záležitosti měly opačný význam. Co  znamená 295 let v nekonečném intervalu přítomné věčnosti, věčné přítomnosti? Také my zažíváme aktuálně mnohé, co je předefinováváno. Jak se v tom marasmu událostí zachovat, abych někdy neprožíval marnost svého postoje? Abych nebyl marný před Bohem a neztratil nic z darů Božích, kterými jsem obdarováván! Jednotlivci se nabízí jako prevence marnosti: Písmo svaté a Duch svatý. Ten realizuje duchovní vedení, pokud se vést necháme.  Důkazem může posloužit fakt, že nikdo, žádná komunita, entita, společenství nebylo promarněno, ani zničeno, pokud naslouchalo duchovnímu vedení. Vše se děje působením Stvořitele.

   V dnešním pozdravu jsme slyšeli, že Syn člověka přišel, aby hledal a spasil, co zahynulo. Sám Hospodin nechce, aby nás marně ztratil. Kdo v našem okolí je natolik dobrotivý, aby o nás měl takovou péči? Stále jsme na cestě k Bohu, stále se k němu vracíme absolucí a stále se od něj vzdalujeme svými hříchy. Zaznělo: …když byl ještě daleko, otec ho spatřil a hnut lítostí běžel k němu, objal ho a políbil. Tedy poslyšme a vězme: Stvořitel k nám chová lítost, běží k nám, objímá nás a líbá.

   Právě takto rozdával svá políbení Trojjediný Bůh před pěti sty lety v Sasku. Tam nadějný student práv Martin Luther prožil oslovení Duchem svatým. K lítosti svého vlastního otce zanechal práv civilních a ponořil se do studií theologických. Byl přemýšlivým mnichem a možná, že hlad, kterým mniši trpěli, zaháněl intenzivní mentální činností a dospěl k závěru, že víru v Boha začne vnímat jinak, než jak ho k ní vedli jeho představení. Klášter opustil, usadil se ve Wittenbergu, založil rodinu. Byl současně manželem, otcem, kazatelem Slova Božího, pastýřem, theologem. Na začátku této životní poutě se i Martin Luther musel potýkat s nelibostí tehdejší církve stalo se, že mu Duch svatý nastrčil do životní cesty přízeň saského kuřfiřta Friedricha Třetího. Když Friedrich seznal, že se Martin stává cílem hněvu církevních autorit a je ohrožen na životě, zorganisoval Lutherův únos na hrad Wartburg. Takřka rok trvající izolaci od vnějšího světa využil Luther k překladu Písma svatého do německého jazyka a kurfiřt k tomu, aby zmírnil hněv mocných.

   Že Luther nebyl žádný suchar, ale více člověk se smyslem pro dobrodružství i pro bezstarostný život ukazují dvě historky z jeho života.

   Když byl hrad Wartburg Lutherovi už moc těsný, opouštěl tajně nádvoří a objevoval se v podhradí, kde byl občas někým poznán a pak zase zmizel zpátky na hrad a zkoušel trpělivost kurfiřtovu i všech svých přátel a nepřátel. Naštěstí pro nás toto období skončilo šťastně a Luther mohl začít působit jako duchovní.

   Později, když už měl rodinu, byl respektovaným služebníkem na wittenberské koleji, v Městském kostele a pořádal vyhlášené rozhovory u stolu, prohlásil mj.: „Účty platí Kateřina“.  Tím dal najevo, že své manželce svěřil rodinné hospodaření, na její bedra vložil starost o tok peněz a sám se věnoval starostem, ale i radostem, které s sebou nese duchovenský život.

   Pokaždé, když zde stojím buď koncem června nebo koncem října a připomínáme si reformační výročí, vždycky cituji  definici luterství. Nebude tomu jinak ani dnes. Tedy profilovanou luterskou orientací se rozumí nerelativizované se přihlášení ke Knize svornosti jako věrnému výkladu Písma svatého. Esence luterství se skrývá v těch kratičkých větách: Sola fide. Jedině vírou. Sola skriptura. Jedině Písmo. Sola gracia. Jedině milostí. Z Písma pak nelze nic ubrat, ovšem také nic k němu přidat. Právě vyjmenované spolu se závěry koncilů staré církve v Niceji, Konstantinopoli, Efesu a Chalcedonu, tvoří to, co nazýváme luterskou všeobecností křesťanství – luterskou katolicitou.

   Luther se na konci svého života domníval, že se reformace chýlí ke konci. Že nebude mít pokračování. I to tak vypadalo. Šmalkaldskou válkou reformační hnutí utrpělo. Důsledky konce české reformace známe dobře. Přesto přese všechno Bůh zase všechno přeznačil. Od 12. srpna 1791 se v tomto  chrámu konají pravidelně Služby Boží orientované lutersky. Náš sbor je jedním z novodobých pokračovatelů luterství v Čechách. Vytváříme pevné společenství, ten vinný kmen nejen s ostatními sbory této církve, ale současně s miliony stejně smýšlejících křesťanů v různých částech Evropy i celého světa. Církve, sbory i maličká společenství rostou ke slávě Boží nejen v Lutherově vlasti, ale například v Africe, Severní i Jižní Americe, ale i poblíž nás, v Suceave, Bukurešti, v Pobaltí, Karelii, Novosibirsku, Alma Atě, Biškeku, a i na místech, kde bychom křesťanství vůbec neočekávali. Místo obavy z konce re formace přišla Eclessia sempre reformanda, Církev se stále reformující, obnovující se. Proč? Protože Bůh tvoří ze starého nové. Takový je řád našeho Bílého kavalíra, jak poeticky nazývá Boha v jedné ze svých písní šansoniérka Zlatka Bartošková. Pojďme se tedy nechat unést Bílým kavalírem a nic neztratit, nic nepromarnit, nechat se políbit tím, který nám běží vstříc!

Děj se vůle Boží!

POMODLEME SE:

Budeme se modlit přímluvné modlitby. Za každou modlitbu můžeme připojit společné zvolání, Pane, vyslyš nás!

  • Všemohoucí Otče, prosíme Tě, veď nás po svých cestách tak, abychom neztráceli nic z toho, čím nás obdarováváš, veď nás tak, abychom nebyli před Tebou marní. Pane, vyslyš nás.
  • Drahý Ježíši, Ty Jednorozený Synu Boží, prosíme Tě, připomínej nám na každém našem kroku ubohost Tvého konce v roce 30, abychom skrze Tvou oběť mohli reflektovat svoji vlastní ubohost před Tebou. – Pane vyslyš nás
  • Milý Duchu svatý, Ty hybateli, prosíme Tě, zaopatřuj svým vedením, zejména v těch chvílích, kdy se cítíme silní, rozhodní, spravedliví. Dávej nám zakoušet, že nejsilnější, nejrozhodnější, nejspravedlivější je Svatá Trojice a my, slovy Luthera, pouhými žebráky.  – Pane, vyslyš nás.
  •  I pro jiné věci – světu, církvi, našim bližním i nám samotným – potřebné, pomodleme se nyní v tichosti. – Pane, vyslyš nás.

    Milost našeho Pána Ježíše Krista a láska Boží a přítomnost Ducha svatého se všemi vámi. Amen.

Ordinem et Harmonia in Trinitatis!

V Praze v sobotu 27. VI.  A. D. 2020