Stalo se to na Štědrý den o Vánocích před třemi lety, ale začátek je třeba hledat v minulosti o něco hlubší. Táhlo mi tehdy na třicet let a po několika životních a hlavně milostných kotrmelcích jsem tak nějak nevěděl, co se svým životem. Vysokou školu jsem po 7 letech přerušovaného studia úspěšně nedokončil a zatím co se mí spolužáci houfně ženili a zakládali rodiny, já měl to štěstí, že jsem mohl chodit po plzeňských klubech a jako správný bohém debatovat o smyslu a nesmyslu života nad sklenkou nějakého toho moku.
Tehdy jsem si oblíbil jeden plzeňský klub, říkejme mu třeba Kafé Panoptikum. Neřekl bych, že by ten název byl kdy přesný. Káva se tu sice dala koupit a dokud fungoval kávovar, byla i na úrovni, ale tím veškerá podobnost s kavárnami končí. Šlo spíše o jakousi inkarnaci punkového klubu, kde se však scházeli velice zajímaví lidé s ještě zajímavějšími příběhy.
Byli zde inženýři, náctiletí utečenci z domova, konzumenti i dealeři různě tvrdých drog, filosofové, archeologové, právníci a jeden Rus. Tuto různorodou skupinku lidi doplňoval i jeden člověk, jenž vynikal hlavně tím, že byl vždy o dost střízlivější, než my ostatní. Z tohoto člověka se vyklubal místní farář ECAV a můj, o třídu nižší spolužák ze střední školy. Celkem rychle jsme si padli do noty, hlavně kvůli společné zálibě v historii, filosofii, teologii, němčině a pivu.
Z počátku se naše debaty točily na náboženství a farář, říkejme mu třeba Tomáš, mi začal vyvracet moje pokroucené vidění víry a náboženství. Teď, když si na to zpětně vzpomenu, musel mít velikou trpělivost, přestože anebo právě proto, že podobné nesmysly musel slýchávat po putykách od hospodských povalečů poměrně často. Já, jako správný vnuk vojenského důstojníka, který bránil socialistickou vlast před imperialistickým nepřítelem a žák učitelky dějepisu, která měla VŘSR pravděpodobně za největší přínos 20. století, jsem věřil, že náboženství obecně je pro slabochy, kterým slouží jako berlička, aby si ospravedlnili svůj mizerný život, nebo vytváří fanatiky popírající Koperníka, Darwina i kulatou podstatu Země. Také církev pro mě znamenala jen shromažďování peněz a hořící hranice s Brunem a nevinnými ženštinami.
Tomáš se z mých představ faráře naprosto vymykal. Dokázal vystudovat technické lyceum Matáskovi navzdory, nenosil bílý hábit, tedy alespoň na pivo ne, a měl dlouhé vlasy na hlavě, na které jsem kolečko, ať už vystříhané nebo přirozené, hledal marně. Také fakt, že byl již jednou rozvedený a ze studií měl i pikantnější historky, než ty teologické mě přiměl, abych mu naslouchal a stali se z nás, troufám si říci, přátele. A já se začal na náboženství a konkrétně na křesťanství koukat jinak. I když tehdy jsem si to ještě asi ani sám nepřiznal.
Po nějaké době jsme se společně s dalšími štamgasty rozhodli, že by bylo hezké, kdybychom našeho kamaráda viděli při práci, a tak jsme se vypravili tam, kde většina z nás byla tak možná jako dítě před Vánocemi, podívat se na jesličky, tedy do kostela. Dodnes si pamatuji zvláštní dojem, který ve mě první Tomášova bohoslužba, kterou jsem viděl, zanechala. Na obsah kázání si už nepamatuji, byly jich spousty od té doby, ale pamatuji si posvátnou a přesto velice přátelskou atmosféru celého setkání. Seděli jsme tam jako separovaná skupinka lidí z Panoptika nebo panoptikum lidí v zadních lavicích, zatímco přední místa obsadili farníci. Přestože členové sboru byli vesměs již starší lidé, pozvali nás při přijímáni do společného kruhu a po mši s námi ještě dlouze diskutovali o všem možném. Rozhodně to nebyla skupina nějakých bláznů. Od té doby jsem začal na bohoslužby chodit pravidelně. Stále jako pozorovatel z řad ateistů, nikoli však již tak zarytých.
Stalo se pravidlem, že se šlo po bohoslužbě s Tomášem na pivko a probírali jsme kázáni a příslušná evangelia skrz na skrz, a já postupně začal chápat, že křesťanství není ani tak o dogmatech nebo skutečné podstatě trojjediného Boha, ale že jde spíše o přístup k životu a lidem kolem nás. To mi vyhovovalo. Plně jsem si to ale uvědomil po tom, co jsem začal krom křesťanství koketovat i s východní filosofií, konkrétně pak s tantrou. Tantra byla pro mě opředená záhadami, měla být plná erotiky a já nutně potřeboval zahojit své mužské ego. Bylo to ale zklamání. Nechtěl bych tantru úplně zatratit, vážně to není „masáž“, je to spíše o spojení těla a ducha, a také o lásce k sobě samému. Ta je zajisté velice důležitá, ale její stavění na první místo mi zkrátka nějak nesedělo a nezměnila to ani hezká koučka, ani skupina polonahých lidí, hledající útěchu v transu docíleného při společných seancích. Nakonec jsem si uvědomil, že v křesťanství jsem našel přesně to, co jsem v sobě už dlouho měl. Touhu být tu pro ostatní a v tom mít smysl života.
Po tantrické pauze jsem začal znovu navštěvovat bohoslužby, začal se zapojovat do dalších aktivit sboru a můj život se začal měnit. Pomalu ale jistě se věci začaly obracet k lepšímu. Z mého neuspořádaného hýření se stal sice vytížený, ale smysluplný život; návštěvy hospod prořídly a nakonec se stalo, že i já jsem nalezl vážný vztah.
Když mi jednoho dne Tomáš položil otázku, zda bych nechtěl být pokřtěn a stát se plnohodnotným členem sboru, bez váhání jsem souhlasil. Dohodli jsme se, že to provedeme na Vánoce na půlnoční mši, která bývala v našem podání vždy tak trochu undergroundová. A tak proběhl obřad a já se stal oficiálně praktikujícím křesťanem a popravdě mi ta role nanejvýš vyhovuje.
Co říci závěrem? Snad jen, že co mi budoucnost přinese samozřejmě stále nevím, ale teď už se jí nebojím, protože ať se stane cokoli, ať ta cesta bude hladká nebo trnitá, tak vím, že její cíl bude ten nejlepší a vše dopadne tak jak má. Za to bych chtěl Bohu a Tomášovi ze srdce poděkovat.