Bylo mi kolem pětadvaceti, kdy za mnou přišel můj přítel s prosbou, jestli bych nešel za kmotra jeho synovi. V té chvíli jsem si uvědomil, že já vlastně kmotrem být nemůžu, protože nejsem pokřtěný.
Najednou se mi vybavily vzpomínky na mého dědečka. Byl to vlastně můj nevlastní dědeček – naši se rozvedli když jsem chodil do třetí třídy, na kterého dodnes s láskou vzpomínám. Bylo mi čtrnáct let a já jsem v něm objevil vzácného člověka a upřímného křesťana. Často jsme si spolu povídali a já jsem se nejenom dovídal tolik nových věcí o křesťanství, ale také jsem se mohl na jeho životě přesvědčovat, jak toto křesťanství vypadá.
Škoda jen, že to trvalo jenom jeden rok. Když mi bylo patnáct, dědeček zemřel. Několik dnů před jeho skonem jsem stál u jeho postele a v jeho očích jsem viděl prosbu: „Pavle, jdi dál tou cestou, která tě přivede k Bohu.“ V duchu jsem si slíbil, že v tom budu pokračovat a že svůj život budu směřovat k Bohu.
Po jeho smrti jsem se cítil nějak opuštěný a začal jsem se věnovat bojovému umění. Od juda, přes karate a Kung-fu až po thajský box. Všechny tyto sporty mají jedno společné – odhodlanost být lepší. Samozřejmě, že nejenom v samotném sportu, ale i v duchovnu, které tyto sporty nabízí.
Postupně jsem zjišťoval, že mě tyto sporty neuspokojují, ale trvalo to celých osmnáct let, než jsem pochopil, že to, co hledám a po čem toužím, je to, k čemu mě vedl můj dědeček.
Tehdy jsem se nechal pozvat svoji snoubenkou na bohoslužby ECAV v Brně. Byla to ještě kazatelská stanice, ale to prostředí mě tak uchvátilo, že už jsem tam zůstal. Ujal se mě náš farář Rev. Jaroslav Kratka a začal mě připravovat ke křtu. Ta setkání se mi spojovala s rozhovory s mým dědečkem a já jsem objevoval další a další nové souvislosti.
Pak přišel den mého křtu, který jsem prožil velmi hluboce. Po křtu mi moje maminka řekla větu, na kterou nikdy nezapomenu. „Tak konečně máš to, po čem jsi tolik toužil.“
V mém životě se toho hodně změnilo a změnily se i naše vztahy se spolupracovníky ve firmě a také s mými přáteli. Předtím to bylo velice prosté, domlouvat různé akce, posezení po práci nebo o víkendech, ale najednou mi to přišlo všechno laciné a bylo mnohem složitější mluvit s nimi o duchovních věcech nebo o problémech, s kterými denně zápasím. Často jsem si připadal bezmocný, protože jsem jim nedokázal předat to, co prožívám.
O to víc jsem se zapájel do života církevního sboru, kde jsem byl po jeho založení zvolen sborovým dozorcem a z titulu své funkce jsem se stal také členem tehdy ještě konzistoře, dnes Církevní rady.
Začátky byly těžké, protože jsem si nedovedl představit, co taková služba obnáší. Myslel jsem si, že to bude všechno mnohem jednodušší, alespoň tak jednoduché, jako můj křest, ale opak byl pravdou. Postupně jsem však do toho začal pronikat a dnes mohu říct, že s Boží pomocí tvoříme s bratrem sborovým farářem harmonický tandem a jsme si vzájemnou oporou a věřím, že i oporou církevního sboru.