Kdyby se mě někdo zeptal, jaká byla moje cesta do našeho sboru, musela bych začít pravděpodobně tam, kde začíná moje celoživotní cesta – u mého samotného narození. Protože vše, co mě od té doby potkalo určitým způsobem přispělo k tomu, že jsem dneska tam, kde jsem – jsem členkou Církevního sboru ECAV v Praze a v ČR, ve kterém zastávám funkci místodozorkyně a vedu dětské besídky i klub maminek.
Moje cesta do sboru tedy začíná tím, že jsem se narodila do evangelické rodiny. Tedy musím se opravit – skoro každé manželství v předešlých generacích mé rodiny bylo smíšené, katolicko-evangelické. Nakonec se vždy jednomu z těchto dvou vyznání přikládala větší váha (většinou se jednalo o vyznání muže) a děti byly pokřtěny v té dané církvi. V případě mých rodičů to byla evangelické vyznání mé matky, které bylo silnější než katolictví mého otce, on totiž ve svých osmnácti letech z církve vystoupil a dodnes má velmi rozporuplný vztah k náboženství. Maminka na svou evangelickou víru byla hrdá a vždy nás děti vedla k tomu, abychom své vyznání vnímaly jako výsadu, jako příležitost a jako zdroj pro řešení konfliktů, pro lepší porozumění druhých a jako šanci něco změnit. Nejenže nás učila modlit se naprosto volně, aniž bychom odříkávaly zdrávasy a další pevná slovní spojení, a pěstovala tak v nás velmi osobní, bezprostřední vztah k Bohu a Ježíši, ale také nám vysvětlila, v čem je podle ní lepší být evangelíkem – že my jako členové církve máme větší možnosti rozhodovat, že se naši duchovní mohou ženit, že máme i ženy farářky, ale zároveň navazujeme na dlouholetou tradici, přímo na Martina Luthera. Hrdě nám ukazovala jeho sochu na náměstí před Frauenkirche v Drážďanech, kde jsem bydlela jako malé dítě. Tam jsme byli menšinou už jenom tím, že jsme byli křesťané uprostřed společnosti, kterou léta pod socialistickým režimem činila ateistickou. Později jsme se přestěhovali do Rakouska, kde jsme byli menšinou tím, že jsme byli evangelíci mezi katolíky. A když jsme bydleli ve Spojených státech, maminka nám vysvětlila, že o sobě máme vždy říct, že jsme „Lutheran“, že to sice nebudou všichni znát, ale že to je správné označení našeho vyznání. Léta strávená v USA byla mimochodem jediná, během které jsem nechodila na výuku náboženství v rámci školní docházky.
Konfirmaci, střední školu a bakalářské studium jsem absolvovala v Salzburgu. V roce 2010 jsem se hlásila na magisterské studium do Prahy na vysněnou Filozofickou fakultu Univerzity Karlovy, kam jsem byla přijata, a následně v létě jsem si balila krabice a tašky a stěhovala se do Čech. Dalo by se říct, že do té doby bylo náboženství skoro vždy přirozenou součástí mého života, o kterou jsem nemusela pečovat, kvůli které jsem se nemusela nijak osobně angažovat. Při balení do Prahy se mi do ruky dostala i Bible, ale nakonec jsem ji nechala v domě mých rodičů s myšlenkou, že v ateistickém Česku ji určitě potřebovat nebudu. Kdo by čekal, že docenti budou při studiu literatury často odkazovat na Bibli a analyzovat ji jakožto literární dílo? Takto jsem se na Bibli nikdy předtím nedívala a začala mi chybět ta moje. Další věcí, kterou jsem nečekala, bylo, že mi sídliště, kde jsem bydlela, připadalo často až podezřele tiché. Chyběly mi zvuky zvonů odbíjející čas a svolávající lidi na bohoslužby. Najednou jsem ostře vnímala, že náboženství není samozřejmou součástí každého života, rozhodně ne mého pražského. Přesto jsem měla pocit, jako by mě jeden zvon volal do jednoho kostela, jenže v tom tichu jsem ho neslyšela. Musela jsem ho tedy aktivně hledat a najít.
Můj tehdejší přítel, nyní manžel, měl dobrého přítele ze studií, který nás zval k sobě do sboru na bohoslužby s tím, že je to také evangelická církev. A tak jsme několikrát zavítali do Církve bratrské, ve které však žádné zvony nezvoní a která má vůbec některé rysy, které mi neumožnily se tam cítit příliš doma. Přes německy mluvící komunitu jsme se dostali na evangelické bohoslužby v němčině. Nicméně tehdejší farář mě nijak neoslovil a přítele dokonce na určitou dobu zcela odradil od návštěv kostela. Spolužáci ze studia mi zase doporučovali prof. Halíka, a tak jsem si byla poslechnout i jeho. Je to rozhodně velmi zajímavý, vzdělaný a ze srdce dobrý člověk a výborný kazatel, jenže katolictví není mým vyznáním – věděla jsem to už od dětství a nyní se mi to opět potvrdilo.
Přítel se rozhodl, že už mě nebude doprovázet během mého dalšího hledání a zkoušení, já jsem se začala obávat dalších neúspěchů. Musela jsem tedy už vsadit na jistotu. A tak jsem si začala více číst o svém vyznání, hlavně o tom, jaké může mít názvy a formy v České republice. Na Wikipedii jsem si našla název církve, jíž jsem byla doposud členem – Evangelische Kirche Augsburger Bekenntnis. V jazykových mutacích jsem pak zvolila češtinu a vida, byla tu Evangelická církev augsburského vyznání. Stačilo už jen načíst její stránky, zjistit, že působí v jednom jediném kostele v Praze, a vybrat si časy a zároveň jazyk bohoslužeb. Váhala jsem mezi angličtinou a češtinou, ale nakonec podvečerní čas, a tím i čeština zvítězily. Zavítala jsem poprvé na Služby Boží církevního sboru ECAV v Praze. Zamlouval se mi nejen styl kázání, ale i samotný kostel, liturgie, písně. Tak jsem v létě 2011 začala chodit na Služby Boží do kostela sv. Michala v Jirchářích. Časem se zase připojil i přítel a v roce 2014 jsme zde slavili svatbu. Ve stejném roce jsem začala vést dětské besídky, v roce 2017 a 2019 zde byly pokřtěny naše dvě dcery. Děkuji pánu Bohu za toto společenství, za tento kostel, za tyto zvony, které mě sem volaly, a za to, že mě k nim přivedl.