»Milé sestry a milí bratři!«
Rád bych Vás pozval k výkladu a zamyšlení nad jedním z klenotů staro-hebrejské poesie, jímž je právě 148. Žalm.
Tento Žalm, který se nalézá na konci celého biblického Žaltáře (proto i 5. knihy Žalmů), patří ke zvláštní skupině Žalmů: 146. – 150., jimiž je Žaltář uzavírán. Společným tématem těchto básní–písní je chvála – prostá snaha s vděčností a v radosti chválit Boha za všechno! Tato snaha se pak koncentruje a jasně manifestuje ve zvolání, kterým Žalmy z této skupiny (nejen) začínají i končí a které je jejich sdíleným refrénem – Haleluja čili „Chvalte Hospodina“.
Žalm stojí na kořeni הלל – h-l-l. Sám kořen má tři možné (homonymní) významy, dle četnosti: 1. „chválit“, 2. „bláznit“ a 3. „třpytit se“, „blyštět se“ → „Není všechno zlato, co je třpytí,“ říkáváme si v jednom moudrém přísloví… Skáčeme jako straky po tom, co se zaleskne, ať je to cokoli; anebo jsme schopni vidět pravý lesk i tam, kde se na první pohled neblyští nic? Hledíme na lesk (a slávu) věcí tohoto světa, anebo alespoň sem tam zahlédáme odlesk slávy Hospodinovy? Podle zde uváděného měřítka je pak naše lidské jednání buď opravdovou chválou, anebo pošetilým bláznovstvím… což samozřejmě nevylučuje, že na svět může naše radostná chvála působit jako „svaté bláznovství“. (srov. 1 Kor 1, 18–31, zvl. v. 25)
Kořen הלל – h-l-l je dobře požidovsku (rabíni tak přemýšlejí často) použit matematicky: žalmový text je vlastně vystavěn na poměrech použití tvarů od tohoto kořene. Řečené se pokusím ukázat v tabulce:
| Tvar hebrejsky | Přepis | Překlad–Význam | Četnost |
| kořen הלל | h-l-l | „chválit“ | 13x (sloveso 12× & podstatné jméno 1×) |
| slovesné tvary | |||
| הַלְלוּ* | halelú+ | „chvalte ± něco“ | 12× |
| הַלְלוּהוּ | halelúhú | „chvalte (je)ho [→ Hospodina]“ | 6× |
| הַלְלוּ | halelú | „chvalte“ | 4× (samostatně) |
| הַלְלוּ־יָהּ | halelú–Jáh | „chvalte Hospodina“ | 2× (refrén!) |
| jmenný tvar | |||
| תְּהִלָּה | tehilláh | „chvalo-zpěv“, „chvála“ | 1× |
Chvála vůči Bohu je tedy vyjádřena dvanácti (12, slovesnými) a jedním (1, jmenným) termínem odvozeným od téhož kořene. Jakobychom se onen jmenný tvar tehilláh – „chvalozpěv“ měli snažit najít mezi všemi těmi tvary slovesnými… jakoby se nám chtělo říct, že všechny ty příkazy „chvalte“ mají (vy)ústit do jediné „chvály“, jediného společného „chvalozpěvu“. To se vyjadřuje pomocí „posvátné matematiky“ 12 : 1… jeden Izrael ve dvanácti kmenech (ale i jeden Mistr a dvanáctero jeho apoštolů–učedníků) aj. Vnitřně strukturován je však i příkaz k chvále – ono halelú – „chvalte“… jako halelú–Jáh – „chvalte Hospodina“ je rámcem (začátkem i koncem) celého žalmu, jako prosté halelú – „chvalte“ bez dalšího (bez koncovky) je kostrou celého Žalmu, protože se takto začínají jeho strofy, a jako halelúhú – „chvalte (je)ho“ je pak výplní – „svalovím“ – „masem“ jedné ze žalmových strof… poměr 2 : 4 : 6 či 1 : 2 : 3… a pak že tohle (by) fascinovalo jen Pythagorejce a Orfiky[1]… kdepak, i za tímhle je skrytá hudba… onen „chvalo-zpěv“ – tehilláh. Boží chvála na sebe bere a nabývá rozmanitých podob, ale přece je vposledku toliko jedna!
Žalm je posléze rozdělen na dvě strofy, které propojuje motiv Božího jména – „Hospodinova jména“ (שֵׁ֣ם יהוה – šém JHWH; řec. το ὀνομα Κυριου – to onoma Kyriú – „(to) jméno Páně / Hospodinovo“; stejně lat. nomen Domini)… někdy kráčí o pojmenování (způsobu) Božího jednání s námi a Boží přítomnosti, někdy až o personifikaci tohoto… ano, i zde je tato Boží personifikace blízká Boží personě – osobě… stopa či náznak svaté Trojice a božské osoby Syna (v Duchu svatém). Co se tímto důrazem chce povědět?! Že Bůh nikdy nesmí být jen objektem naší chvály (a v obsahu našich chvalozpěvů), ale vždy jejich subjektem – Působcem (naše chvalozpěvy v něm musejí být obsaženy)! Kdo opravdově chválí, jakoby byl „vtahován do“ Boha… Kdo chválí Boha Otce v pozici Syna, je jistě veden Duchem svatým! Vždyť právě Hospodinovo jméno spojuje zemi s nebem a nebe se zemí!
Vraťme se ovšem zpět k oněm dvěma strofám: ta první je výzvou k nebeským „mocnostem“, ta druhá zase k pozemským —
1. „Nebeská“ strofa má jako výplň rozkaz–zvolání halelúhú – „chvalte (je)ho“… Hospodin Bůh je zde označován–oslovován nikoli svým vlastním jménem, nýbrž je na něj odkazováno ukazovacím / osobním zájmenem (v hebrejštině příklonka) הוּ – hú – „on“, jakoby „nebeské mocnosti“ nebyly schopny vnímat Hospodina s plností (!): zde si uvědomme obrovský rozdíl mezi tímto vlastně neurčitým oslovením–odkazem a jasným oslovením žalmistovým (autora Žalmu) vůči jeho posluchačům: halelú–Jáh – „chvalte Hospodina“, kdy je za apel hned i připojena zkratka יָהּ – Jáh vlastního Božího jména (asi jako familiární Tom z Tomáš nebo Bára z Barbora, anebo snad kryptické Honza z Jan či Pepa z Josef?) – bravurní a exemplární vtip Bible: božstva národů Boha vlastně neznají, kdežto človíček–zpěváček ano!; Bůh se nezjevuje „mocnostem“–silám, ale sebe-zjevuje „slabotám“–lidem!
Zvěst je jasná a průzračná:[2] ani „výšiny“ (tajemná a rádoby důležitá místa v nad-světí, možná jen (?) v lidských hlavách… „výšiny ducha“, „výšiny rozumu“, „ves-mír“, ba ani „13. komnaty“), ani andělé–poslové, ani „nebešťané – nebeští vojáci“ (ať již jde o anděle či jiné tamní obyvatele…), ani Sluníčko s Měsíčkem, ba ani hvězdičky, nebo dokonce „nebesa nebes“ (nebeská obdoba pozemské chrámové velesvatyně, „dálavy vesmíru“, černá „temná hmota“ či „temná energie“) neb „vody nad nebesy“ („nebeská modř“, „Modrava na obloze“… polovic „pra-vod pra-chaosu“) nejsou bohy či božstvy… nanejvýš jsou to falešní bůžkové a pán-býčci, staví-li se (jsou-li stavěny) na Boží místo… Všechny výše zmíněné mocnosti však lze vidět i pozitivně: nikoli v opozici vůči Bohu, ale jako Boží nástroje, jako to, zač bychom měli a máme Boha chválit.
Ve strofě pak následuje cézura, po které se vysvětluje, proč by i tyto „mocnosti“ měly být součástí Boží chvály: 1. Hospodin je stvořil – i to jsou Boží stvoření, tvorové. 2. Hospodin jim sice dal, aby „byly trvalé“, ovšem v čase a prostoru Božího stvoření. 3. Hospodin jim určil zákony, kterými se řídí (včetně zákonů přírodních). Žalm je demytologizací „nebeských mocností“ v tom smyslu, že je odbožťuje, že je nevidí jako božstva, nýbrž jako Boží nástroje… Je to začátek dnešní téměř totální sekularizace (a profanace) všeho, anebo naopak hráz proti tomu – střízlivý pohled („zlatá střední cesta“)?
2. Druhá „pozemská“ strofa našeho Žalmu se pak věnuje „pozemským mocnostem“, které rovněž vypočítává: „draci“ – mýtičtí pra-tvoři a ne-tvoři, s-tvůry či po-tvory (Jaké jen hrátky ČJ umí se slovesem „tvořit“! V hebrejštině čteme pomnožný–druhový (?) termín תַּנִּין – tannín s aramejskou koncovkou, který znamená „drak“ – „saň“ – „netvor“, snad personifikaci všech „zemských mocností“ vůbec – srov. artušovskou legendu a draka–zemi, kterou probudí čaroděj Merlin… je celá Země živa, jak si to myslili třeba v podobě Gaie mnohé staré národy? Užitý termín je ovšem blízký sg. תַּן – tan – „šakal“ – např. staro-egyptský Anup/Anubis nebo staro-řecký vícehlavý Kerberos.); „propasti“ – vnitrozemské síly (jde vlastně o opozitum k termínu „vody nad nebesy“ z „první nebeské strofy“, o druhou polovici „pra-vod pra-chaosu“; hebrejsky תְּהוֹם – tehóm – „(bezedná) propast“, „(spodní) pra-voda“, „spodní proudy“, přičemž v termínu se ozývá jiné slůvko známe z příběhu o stvoření světa „hustá spoušť a pustá poušť“ – תֺּהוּ – tohú, viz Gn 1, 2); počasí, vlastně ne-časy – „oheň“, „krupobití“, „sníh“ i „dým“ (hebr. קִיטוֹר – qíťór je podivný tvar, který může odkazovat na „místo vykuřované kadidlem“, obecně na „místo, kde jsou spalovány oběti“, ale i profánně na „zakouřený prostor“, „mlhu“ – „smog“ ← jedná se snad o ekologické následky našich lidských ideologií, ať je to marxismus, anebo kapitalismus?), „vítr bouře“; pozemské útvary i pozemští tvorové: „hory“ i „kopce“, „ovocné (listnaté) stromy“ i „cedry (stromy jehličnaté, vzácné či posvátné?)“, „zvířata divoká“ i „domácí“, přízemní „plazové“ i nadzemští „ptáci“; lidské politické mocnosti individuální i kolektivní – „králové“, „národy“, „knížata“, „soudci“, muži“ i „ženy“, „senioři“ i „junioři“[3] → Celé to chce i tentokrát zřetelně říci, že ani nic pozemského nesmí být zbožňováno a zbožšťováno… Jde sice o věci Boží, ale také o z-boží, které samo sebou boží není…
Též zde následuje ve strofě cézura, jež obsahuje tentokrát vlastně jen jediné zdůvodnění: Vždyť to všechno (nic z toho) se s Bohem vůbec srovnávat nedá! Vždyť to všechno je oproti majestátu Božího jména nicotným… Kdo hledí nikoli očima pověry, nýbrž okem víry – chápe! Zároveň je zde pro „majestát Božího / Hospodinova jména“ užito zvláštního termínu: הוֹד – hóđ, který znamená rovněž „svrchovanost, „třpyt“ a „lesk“ (→ „sláva“), „velebnost“, „důstojnost“ atp.; důležité je, že termínu je blízký výraz יְהוּדָה – Jehúđáh, což je jednak vlastní jméno jednoho z Izraelských kmenů – „Juda“, jednak a tím spíše spojení tohoto termínu s vlastním jménem Božím (JHW – יהו) a pozdější označení pro „židy“ vůbec. (Židé tedy odrážejí pohanským národům Boží majestát.) → Země i nebesa jsou září Božího lesku a jsou prozařovány tímto Božím leskem, odleskem Boží slávy!
Ve (staro)hebrejské poesii existuje i zvláštní forma tvorby vázaného textu: tzv. koncentrická stavba… jde vlastně o „cibulovitou“ strukturu, kdy text má od začátku a od konce různé „slupky“ – textové vrstvy, které se dají „oloupat“ až ke středu textu, kde zaznívá to nejdůležitější… Zdá se mně, že kdybychom tuto metodu aplikovali na náš text, pak nám jako jeho nejdůležitější sdělení – jádro vyjde zmínka o „větru bouře / bouřlivém“, který ovšem v hebr. zní רוּחַ סְעָרָה – rúaħ seʿáráh, a tak ho lze přeložit i „smršť / bouře Ducha“, tedy jako vyjádření–vyznání o mocném působení Božího Ducha svatého, který – a teď přijde ta vůbec nejdůležitější zvěst, střed textu (!): „עֹשָׂה דְבָרוֹ – ʿosáh đeváró – činí jeho [Hospodinovo] slovo / dává jeho [Hospodinovu] slovu udát se / činí jeho [Hospodinovo] slovo činem, uvádí je ve skutek a život…“ O to vlastně v Boží chvále jde – když i odbožněné Boží stvoření činí Boží vůli, pročpak bychom ji neměli činit my?
Náš Žalm pak končí závěrečnou (3.) doxologickou a shrnující strofou… též v této strofě se vrací motiv Božího jména, o němž jsem mluvil výše, zde ve spojení se dvěma pojmy: (1.) קֶרֶן – qeren – „roh“, „paprsek“ či „vrchol(ek)“… slovo složité na pochopení (někdy i jinak pochopené, srov. fenomén Mojžíšových rohů u starších soch a na obrazech), ale jednoznačně jde o vyjádření Boží svatosti a svrchovanost… ovšem nikoli dané (a priori), ale existenciálně prožité… Náš Žalm volá k modlitbě a existenciálnímu prožití Boží chvály! (2.) Jedině tak totiž dojde k tomu, že se mnohokráte (až donekonečna) opakovaný rozkaz stane nikoli rozkazem, ale vztahem… že se z imperativu הַלְלוּ – halelú – „chvalte!“ stane realita modlitby – písně – postoje srdce – „chvály“, „chvalo-zpěvu“ – תְּהִלָּה – tehilláh, přičemž právě k tomuto Žalmista ukazuje a nás zve!
Halelú–jah!
[1] Tito (náboženští) filosofové měli za to, že číselné poměry jsou vlastně řádem světa, přičemž tento světořád pro ně odpovídal hudebním intervalům – „hudbě sfér“.
[2] Obě strofy Žalmu pracují z různými pojmy… někteří badatelé se domnívají, že tyto pojmy jsou vzaty se starověkých (staro-egyptských) onomastik, což jsou texty, které se snažily popsat a roztřídit celý svět do pojmů a pojmových skupin… a prý právě názvy těchto „skupin pojmů“ jsou v našem Žalmu používány. Nevím… Na druhou stranu odvěká touha nás lidí je „mít věci světa kolem nás nějak seřazeny“, dnes nejlépe vědecko-encyklopedicky popsány (srov. snahu raně novověkých „encyklopedistů“ francouzských) a co nejpřesněji taxonomicky zařazeny… Tato snaha je správná, pokud jde o pozná(vá)ní světa kolem nás, ovšem hříšná a nebezpečná, pokud chce popřít Boha, který se do taxonů zařadit nedá!
[3] Zde se sluší přičinit poznámku o jedné z nejklasičtějších a nejdůležitějších forem (staro)hebrejské poesie… Nejde si nevšimnout, jak jsou v jednotlivých verších obou strof našeho Žalmu uváděny věci v párech, které se někdy jakoby doplňují a někdy zase jakoby stojí proti sobě… jedná se o tzv. paralelismus, který je základní formou hebrejského veršování, mistrnou hrou s pojmy: obvyklými i méně obvyklými, profánními i theologicky významnými… mistrovství starověkého básníka se pozná právě zde! Hebrejský vázaný text je poesií nejen formou (rým hebrejština nezná, vlastně ani tónickost a hru s přízvuky), ale především hrou s obsahem…