Na téma národ a nacionalismus neslyšely generace socializované v posledních třiceti letech asi nic positivního – obojí se jevilo jako překážka v postupu vítězného liberálního universalismu. Ale ani my starší jsme o těchto tématech nic dobrého neslyšeli, jen odsuzování buržoazního nacionalismu a chválu socialistického internacionalismu. Možná už té kritiky bylo moc, možná ji zpochybňuje i to, že varování před „nacionalismem a populismem“ zaznívá dnes hlavně z úst poválečných elit, jejichž čas už vypršel a jim se jejich odchod z politického výsluní jeví jako konec demokracie – nevím, v každém případě se kniha izraelského filosofa Yorama Hazonyho s provokativním názvem The virtue of nationalism (New York 2018) stala rázem „světovým“ bestsellerem. Nechme se tedy vyprovokovat, opusťme „bezpečný prostor“ a vystavme se myšlenkám, které jsou za jeho hranicemi. Není třeba, abychom je nekriticky ba ani kriticky přijali, ale přinejmenším by nám mohly být příležitostí dostat se od dojmů k pojmům, ať už jim pak dáme kladné či záporné znaménko.
Pojem národ Hazony naplňuje, u židovského myslitele očekávaně, nejprve starozákonním obsahem: Izrael žil ve světě velkých imperií, která dosti dobře zajišťovala mír a blahobyt i podmaněným národům. A přece byl Egypt a nejinak i Babylon pro izraelské proroky „domem otroctví“. Alternativou byly starověké nezávislé městské státy a kmenové svazy. Principem života izraelského společenství kmenů je omezení moci: Respektovat Hospodinův zákon i nad vládcem (nezbožňovat vládce) a respektovat omezený prostor, který Bůh svému lidu dává: „Nedrážděte je, neboť z jejich země vám nedám ani šlépěj půdy. Pohoří Seír jsem dal do vlastnictví Ezauovi… Nedotírej na Moába a nedráždi ho k válce, neboť z jeho země ti nedám do vlastnictví nic. Ar jsem dal do vlastnictví synům Lotovým…. Nedotírej na ně a nedráždi je, neboť ze země Amónovců ti nedám do vlastnictví nic . Dal jsem ji do vlastnictví synům Lotovým“ (Deut 2,4-19). Svobodný národ žijící ve spravedlnosti a v míru s jinými svobodnými národy, to je dle autora biblická koncepce: Vládnout sám sobě a nevnucovat svou vládu jiným. Není to koncepce etnická ani rasová – k Izraeli se připojili mnozí Egypťané, midjánský šejk Jethro i moábská Rút. Jde o to přijmout izraelského Boha, jeho Zákon, a sdílet jazyk a chápání dějin: „Tvůj lid bude mým lidem a tvůj Bůh mým Bohem“ (Rút 1,16).
Západ podle Hazonyho vždy v nějaké míře snil o obnově římského impéria, ale biblické dědictví krotilo tyto tužby. Římskokatolické impérium tak vedle universální moci muselo strpět i vytváření národních tradic. Reformace navazuje ve svém odporu proti římskému impériu na starozákonní motivy; osud impéria pak zpečetila třicetiletá válka. Následný stav nazývá Hazony „protestantskou konstrukcí Západu“ a v zásadě v něm vidí naplnění biblického modelu. Principy zde platí podle něj především dva, morální minimum požadované pro legitimní vládu (Desatero včetně uznání jediného Boha vidí také Luther i Kalvín jako přirozený zákon, který mohou uznat všichni lidé – v tom navazovali na katolické myslitele 12. století), a právo národů na sebeurčení. Povestfálský svět umožnil diversitu forem vlády i náboženství a kultury, a z jejich konkurence vzešel úspěch západní Evropy. Tuto pozici Hazony sdílí a chápe ji jako konzervativní.
Následně přichází ovšem to, co nazývá liberální konstrukcí a spojuje především s Lockem. John Locke sice vešel do dějin jako empirista, ale v teorii státu byl racionalista: Správné ideje vládnutí jsou odvozeny z rozumu a jsou universální a pro celý svět platné. A základním principem je svoboda jednotlivce. Zde se dostáváme k tomu, co je podle mě na celé knize nejcennější: Hazony se vymezuje proti individualismu: jednotlivec ve vztahu ke státu. Takový jednotlivec je podle něj abstrakcí. Skutečný člověk však je svobodný a dosahuje svých cílů jen jako součást svobodných společenství – rodiny, rodu, kmene, národa. Hazony nenahrazuje individualistický vztah jedinec-impérium vztahem jedinec-národ, ale „kolektivní svobodou a sebeurčením“ různých společenství vzájemné loajality a solidarity, kterou jedinec cítí obvykle bez problémů v rámci rodiny, méně ve vztahu k širšímu společenství rodů či kmenů, a ještě je schopen ji sdílet s národním společenstvím, které pro něj není abstraktním konstruktem, ale rámcem, ve kterém má naději na realizaci svého svobodného sebeurčení a sebeurčení své rodiny a rodu či kmene. Jinde v knize na okraj říká, že vlastně v dnešní společnosti těmto jednotkám odpovídají církevní obce a zájmová sdružení – zejména o tom prvním bychom měli v církvi přemýšlet (nesdílí dnešní člověk texty a obřady mezigeneračně často spíše v církvi než v rodině?). Tato společenství jsou ovšem dnes věcí svobodné volby, zatímco Hazonymu jde také o to, že národ je tvořen společenstvími, vůči nimž jsme zodpovědní nejen pro to, že jsme se tak svobodně rozhodli (to byla Lockova koncepce), ale protože solidarita s nimi je už předřazena naší existenci: už jsme se v nich narodili. (Ale: Je naše pojetí církve jako něčeho, do čeho patříme pouze na základě vlastního rozhodnutí, dostatečné? Nejde i zde o společenství, které nás v mnohém ohledu předchází a vůči němuž máme odpovědnost nejen proto, že ji mít chceme?). V Lockově universálním světě národní a jiná dílčí společenství nemají pozitivní význam nebo jsou dokonce překážkou – liberální averze ke všemu, co leží mezi jednotlivcem a impériem, má tedy zde svůj počátek. Nemoralizujme lidi pro individualismus, když jim současně nabízíme politický program, jehož je individualismus výchozí abstrakcí i empirickým důsledkem! Nedivme se rozpadání rodin v systému, který pro ně nemá kladné místo!
Liberální konstrukce světa ovšem už ve své době vyvolala kritiku myslitelů jako Burke a jiní, takže od této doby tu máme v euroamerickém světě teoretickou kontroverzi i praktickou spolupráci konzervativců a liberálů. Hazony vidí konzervativní pozici jako dědictví moderní protestantské konstrukce a liberalismus a socialismus jako důsledek osvícenské „změny paradigmatu“; současně se mu jeví konzervativismus jako empirický přístup k člověku a ke společnosti a liberalismus i socialismus jako utopické projekty rozumu.
Spor mezi liberálním imperialismem a konzervativním nacionalismem bychom možná mohli převést i na spor mezi universalismem a partikularismem. A recenzent si dovolí už zde napsat, že o sporech tohoto typu soudí, že je nelze řešit rozhodnutím buď-anebo, ale že obě strany obvykle postihují cosi důležitého, a z jejich napětí a kontroverze vzchází positivní dynamika západních dějin (citován J.S.Mill: „plurality of paths“ jako základ evropského úspěchu).
Není třeba zde převyprávět celou knihu, způsob autorovy argumentace už by mohl být jasný. Proto jen pár poznámek k některým bodům: Pathos dvacátého století vidí Hazony v nacionalismu jako inspiraci Wilsonovy koncepce práva národů na sebeurčení, za niž vděčíme i existenci Československa, a základu atlantské charty, jíž vděčí za svou svobodu autorova vlast Izrael a postkoloniální státy obecně. Nacismus vidí jako další verzi římského imperialismu, což koneckonců vyjadřoval i název Třetí říše. Nacismus je zneuznáním práva národů na sebeurčení; za jeho zločiny může hlavně rasismus a antisemitismus (je dobře, že to říká židovský autor. Osvětim byla podle něj možná proto, že Židé neměli vlastní stát).
U západních zemí se autor podivuje, že respektovaly právo na sebeurčení v Evropě, ale to jim nebránilo v budování imperiální říše v ostatních částech světa. V liberalismu vidí imperialismus maskovaný řečmi o globalismu či transnacionalismu, monopolárním světě atd., a ohrožení křesťanství a judaismu jako partikulárních náboženství. Alternativy k liberalismu podle něj dnes existují v neokatolicismu, který sice odmítá některé liberální výstřelky, ale spolu s liberály sní o universálním impériu; v neonacionalismu francouzského typu, který se v lecčems kloní ke konzervativním pozicím, ale tíhne k absolutismu a k ateismu; a v angloamerickém konservativismu protestantské konstrukce, jehož ideálem je společenství nezávislých národů řídících se „biblickým morálním minimem“. To je i Hazonyho pozice.
Ve druhé části knihy, kterou se zde už nebudeme zabývat, ale odkazujeme k ní ty, kdo hledají hlubší zakotvení autorových argumentů, se Hazony zabývá politickými filosofiemi Západu ve vztahu k problematice státu a vlády. Je si vědom toho, že právo na sebeurčení a nezávislost národů nemůže platit neomezeně (to by byl zase racionalistický utopický koncept, ignorující empirickou realitu).
V závěrečné části knihy se Hazony zabývá současnou kampaní proti nacionalismu, v níž vidí i skrytou kampaň proti empirickému náboženství. Zejména se pochopitelně zaměřuje na evropské kampaně proti Izraeli. Pozastavuje se i nad přisuzováním „nenávisti“ nacionalismu a náboženství – nejsou spíš kampaně „proti nenávisti“ výrazem nenávisti těch, kdo je organizují, k těm, kdo překážejí jejich universalistickému programu a chtějí pěstovat jinou diverzitu a pluralitu než tu jejich?
Snažil jsem se v této recenzi spíše referovat než kritizovat, protože autorovy myšlenky jsou v našem světě „disidentské“ a zdálo se mi důležité nechat je zaznít vedle toho, co stále slyšíme. Nicméně kritické poznámky připojuji:
1) Především je to autorovo určité publicistické zjednodušení, když pojem nacionalismus vymezuje vůči pojmu imperialismus. To mu sice umožňuje jasně formulovat své myšlenky, ale nechává stranou nacionalismy vymezující se vůči jiným protikladům. „Ctnost nacionalismu“ tedy není ctností ledajakého nacionalismu, ale předpokládá Kollárovo „Sám svobody kdo hoden, svobodu zná vážiti každou“ – jde o svobodu národa, který svobodu přeje i okolním národům a zajišťuje ji svým členům, jednotlivcům i kmenům. Je to nacionalismus uznávající nad národem Boha a jeho zákon. Problémem, který čtenáře, nejen ideologicky konformního, napadne při pojmu nacionalismus, je právě nacionalismus spojený s imperiální expanzí. Autor by sice asi odpověděl, že zde jde o přechod od nacionalismu k imperialismu. Nepřeceňuje se zde však role idejí? Byl imperialismus francouzský, anglický a ruský opravdu veden snahou přinést výdobytky osvícenství porobeným národům, nebo naopak ideje socialismu a liberalismu pouze maskovaly nacionální ambice zmíněných národů? V této otázce jsem zřejmě opačného mínění než autor knihy.
2) Z ekumenického hlediska vidím jako nedostatek, že se autor zaměřil jednostranně na západní svět. Vedle protestantského biblického důrazu na omezení světské moci na menší jednotky (národ, knížectví, magistrát svobodného města) je tu i pravoslavné národní pojetí, které se také, aspoň teoreticky, vymezuje proti „herezi etnicismu“. (O islámu jsem zatím nemluvil, takže jen okrajově: Ten se podle autora historicky realizoval jako imperialismus, vzniku národů obvykle spíše bránil).
3) Jako člověk socializovaný v reálném socialismu se především divím, že autor ponechává stranou celou „ekonomickou základnu“. Při všech výhradách: Marx by jistě oprávněně namítl, že ideje souvisí i s ekonomickým vývojem, a zde je to zcela evidentní: Dokud byl kapitál národní, financoval nacionalistické ideje, a když se stal globálním a národní rámec mu začal překážet, financuje zase „tvůrce mínění“ podporující globalismus. Říkám to zde paušálně, ale soudím, že velkou část celého problému to vysvětluje.
4) Nejde mi zde o propagaci jedné pozice, ale o právo každého se svobodně rozhodnout, zda dá přednost svobodě v nejistotě nebo blahobytu a bezpečí v nadnárodním státě. Tím, co se osvědčilo, není podle mě ani (konzervativní) nacionalismus ani liberalismus, ale právě ta jejich (antikomunistická) koalice, kterou se vzájemně ve 20. století oba směry držely na uzdě ve svých možných výstřelcích. A zahrnul bych sem i třetí velký směr novověku, socialismus, bez něhož západní vývoj dvacátého století není myslitelný. Potýkání těchto tří koncepcí tvoří moderní západní svět. V rámci toho pak utvářejí různé koalice, vítězný liberalismus se po r. 1989 posunul doleva a vytvořil koalici se socialismem proti konzervativismu; ale i konzervativismus má sklon vytvářet koalice se socialismem proti liberalismu. Pokud nejde o koalice s cílem toho dalšího zničit nebo vyšachovat, mají tyto koalice v určitých okamžicích praktický význam. Celkově však jsem přesvědčen o tom, že tyto (a jiné) protiklady a polarity evropského myšlení mají zůstat uchovány a jejich vzájemné potýkání a jiskření je k dobru euroatlantského světa. Toto jiskření bychom měli v Kristu unést i v církvích a církevních sborech, s tím, že každá empirická církev v této věci představuje i určitou tradici, kterou může kriticky zvažovat, ale neměla by ji zastírat či nekriticky odhazovat – právě v tom může být její služba světu v jeho proměnlivých módách.