Drazí přátelé výkladu Bible (exegeze) a čtenáři našeho Evangelica,
dnes bych Vám rád představil a společně s Vámi prošel jeden Ježíšův autoritativní výrok, v němž implicitně mluví o sobě samém a významu Velikonoc. Tímto výrokem se ukazuje smysl Kristovy kříže – Ježíšovy spasitelné smrti jako Jeho sebe-oběti za nás všechny. Můžeme zde společně prostřednictvím našeho naslouchání poodkrýt hlubinu paradoxu tzv. radostné výměny: toho, že na sebe Ježíš vzal naše hříchy (zástupná oběť & absolutní láska) a daroval nám namísto nich svou slávu (theosis – „o-božení“).
1. text
Jan 12, 24: „Amen, amen, pravím vám – Kdyby pšeničné zrno1, potom co spadlo do země,2 nezemřelo, pak zůstává jen ono samo; ale pokud by umřelo, pak nese mnohé plody3!
Textové poznámky:
- V našem textu se objevuje několik termínů, které lze chápat dvojím způsobem: buď v jejich užším a specifičtějším významu, anebo naopak v jejich vyznění širším a obecnějším; jsou to –
- „zrno“ → první termín kokkos (κόκκος) může označovat buď konkrétněji „zrno“, anebo zase obecněji jakékoli „semeno“;
- „pšeničné“ → druhý (s první úzce provázaný) termín sítos (σῖτος) označuje buď konkrétněji „pšenici“, anebo „obilí“ vůbec; „plody“ → třetí termín karpos (καρπος) označuje nejkonkrétněji „ovoce“, méně přesně „(jakýkoli) plod“, a to i v přeneseném slova smysli, a nakonec obecně „výnos“, „užitek“ či „zisk“.
- Vedlejší věta „… potom co spadlo do země…“ je můj překlad zde stojícího participia aoristu, a tak by šlo (vztažně) mluvit i o zrnu, „které spadlo do země“, či chápat participium jako přívlastek a mluvit o do země „zapadlém“ či „spadlém“ zrnu.
2. Kontext
Náš text se nalézá uprostřed oddílu, který bývá nazýván „Ježíšova odpověď řeckým poutníkům“ a který se nachází u Jana 12, 20–36. Protože Janovo evangelium vypráví jinak než evangelia ostatní (tzv. synoptická – „souhledná“: Marek, Matouš a Lukáš), má zde náš úsek, který v ostatních evangeliích nemá svou paralelu (je vlastní Janovou látkou), zvláštní postavení.
Náš oddíl následuje po janovském vylíčení Ježíšova vjezdu do Jeruzaléma (Jan 12, 12–19), který se podle Janova evangelia měl odehrát „šest dní před velikonocemi“ (podle Jan 12, 1). Víme, že u synoptických evangelistů se líčení Ježíšova života zpomaluje – gradace děje… první kapitoly po letech (3 roky), cesta do Jeruzaléma (po týdnech), pobyt v Jeruzalémě (po dnech) a vlastní pašije (po hodinách). Jan se tohoto zacházení s časem sice drží, ale v jiném si i zde hraje → u synoptiků totiž zabírá Ježíšův poslední velikonoční pobyt v Jeruzalémě mnohem méně času než u Jana: u Marka jde asi o třetinu jeho textu (od 11. ze 16. kapitol), asi o čtvrtinu u Matouše (od 21. z 28) a pětinu u Lukáše (od 19. z 24); kdežto u Jana vlastně celou polovinu jeho evangelia (od 12. z 21 kapitol). Vjezd do Jeruzaléma + náš úsek vlastně nahrazuje „zlom“ – „nepřesnou polovinu“, jak ji u synoptiků představuje příběh o proměnění Páně na hoře (Marek 9, 2–13, Matouš 17, 1–13 a Lukáš 9, 28–36)4, který Jan nemá. Pro tuto paralelu mezi janovským vjezdem do Jeruzaléma a synoptickým proměněním na hoře hrají, podle mého, zejména:
- údaj o šesti dnech (dění 7. dne),
- spontánnost (u synoptiků působí vjezd do Jeruzaléma spíše jako předem předjednaná a připravená akce v atmosféře konspirace),
- motiv vidění + to, že se chce Ježíš „dát poznat jinak“,
- „užší počet učedníků“, třeba jiný,
- hlas z nebe,
- Ježíšova samota,
- prorocká předzvěst vzkříšení.
Jan tedy vjezdem do Jeruzaléma a naší perikopou naznačuje totéž, co synoptikové příběhem o proměnění Páně: že je na Ježíše třeba hledět s vírou, jinak se Ježíšův kříž nedá pochopit – tam, kde se lidem ukazuje veliká prohra, tam oči víry vidí naději, spásu a budoucnost!
U synoptiků následuje bezprostředně po zvěsti o vjezdu do Jeruzaléma oddíl o vyčištění, který evangelista Jan ve svém líčení přesouvá na samý začátek svého evangelia (Jan 2, 13–17) a zasazuje jej sice do kontextu Ježíšova pobytu v Jeruzalémě o velikonočních svátcích, ovšem dřívějšího („Čistíval“ Ježíš jeruzalémský Chrám symbolicky a pravidelně?). A tak tam, kde bychom očekávali toto vyprávění, je namísto něho oddíl o odpovědi řeckým poutníkům obsahující náš verš. Podle Jana není třeba čistit jeruzalémský Chrám, ale lidskou duši? Vždyť jsou v našem oddíle i slova: „Ten, kdo svou duši miluje, ničí si ji! Naopak ten, kdo svou duši v tomhle světě nenávidí, uchová si ji pro věčný život!“ (Jan 12, 25)
Náš širší oddíl obsahuje tři základní pojmy: „ta (Ježíšova) hodina“, „oslavení“ (u Jan 12, 23) „vyvýšení“ (J 12, 32). Tyto pojmy si tradičně (pod vlivem synoptiků, epištol a Zjevení Janova) spojujeme s eschatologií a apokalyptikou – s událostmi na konci časů. Ovšem u Jana (a v tom je geniální a tolik jiný!) jde o pojmy, které se týkají konkrétní události v dějinách (nikoli jejich konce, ale středu) – Kristova kříže. To je tzv. janovská „prézentní eschatologie“ – poslední soud se děje teď a rozhoduje víra (!), vždyť třeba: „Kdo v něho věří, není souzen, kdo však nevěří, již je odsouzen, protože neuvěřil ve jméno jediného Syna Božího.“ (Jan 3, 18)
A tady se už dostávám k našemu vlastnímu verši, kde Ježíš výše uvedený paradox „slávy kříže“, „oslavení skrze smrt“ popisuje…
3. Výklad textu
Jak jsme měli pochopit z kontextu, Ježíš právě opětovně promluvil o paradoxu své smrti na Kříži, která se stane zdrojem života, o paradoxu slávy kříže. Tento paradox pak Ježíš vykládá za pomoci několika mini-podobenství, ilustračních myšlenkových obrázků, mezi kterými je i náš text.
Společným úvodem pro trojici výše zmíněných mini-podobenství pak je makrosyntaktický signál „Amen, amen, pravím vám!“; tento signál–výrok je pozoruhodný tím, co znamená, nese totiž a spojuje v sobě dvojí význam: jeden jedinečný a druhý obecný, jeden týkající se speciálně Ježíše a druhý, který Ježíše spojuje s ostatními rabíny oné doby. Jednak tu před sebou máme dobovou frázi, kterou svůj autoritativní výrok – výklad Božího Zákona – podávaly rabínské autority → a Ježíš tak vystupuje jako jeden z rabínů, jako jedna z autorit, která podává svůj (možná jiný, ale přece do kontextu soudobého judaismu zasazený) odborný názor; jednak tu před sebou máme jednu z řady vždy znovu jedinečných „uvozovacích frází“, kterými Ježíš slavnostním způsobem (po vzoru starozákonních proroků a „formulí proroctví“) předává Boží slovo a implicitně vyjevuje své Božství, svou božskou autoritu svobodně hlásat, předávat a vykládat Boží slovo. Zůstává však i význam jakéhosi „Pozor, hlášení!“.
Zaznívá tedy mini-podobenství. Nakolik chápeme, o čem je; natolik zase nechápeme, o kom je… „Smrti zrna“ rozumíme jasně a bez dalšího, ale je třeba vědět, že už tady běží o metaforu, jelikož biolog–botanik by nám vysvětlil, že přece „semeno neumírá“. O kom se mluví, to všem není úplně jisté: již při jazykovém rozboru jsem upozornil na to, že je tu napětí mezi „konkrétním“ a „obecným“, toto napětí se přenáší i sem. Mluví Ježíš sám o sobě nebo o nějakém / každém svém následovníku? Nejspíše o obou! Primárně o sobě samém a o tom, co ho čeká – o kříži a vzkříšení; Ježíš v Janově podání si tím je naprosto jist (viz širší oddíl, do něhož náš verš patří). Ale zároveň (odvozeně) Ježíš mluví jistě i o své následovnici či svém následovníku, na něž v následování Krista čekají „vlastní kříže“.
Ve vlastní zvěsti našeho textu pak vidím trojici možných vedlejších akcentů:
a) vedle smrti je akcentováno i vzkříšení
Smrt zrna odpovídá Ježíšově smrti na kříži (resp. smrti Ježíšova následovníka). To, co se zrna vyroste a co původní semeno vlastně vůbec nepřipomíná, tedy strom, pak odpovídá Ježíšovu vzkříšení (resp. vzkříšení vůbec). Vedlejší akcent ukazuje jednak kontinuitu mezi pozemským životem (předvelikonočním Ježíšem) a následujícím „věčným životem“ ve „vzkříšení“ (vzkříšeným a oslaveným Ježíšem), jednak diskontinuitu obojího. Pozemský život a „věčný život“, ale i smrtelné tělo a oslavené tělo sice mají kontinuitu, ale zároveň se kvantitativně ani kvalitativně nepodobají, asi jako se zrno nepodobá vůbec stromu. Sem míří jednak úvaha apoštola Pavla z 1. listu do Korintským (15, 35–41) ohledně podoby oslaveného těla. Míří sem však rovněž synoptické podobenství o hořčičném zrnu, kde je akcentována jak kvalitativně-kvantitativní změna semínka v obrovský strom, tak samota jednoho semínka v kontrastu k bohatému větvoví vyrostlého stromu s větvemi plnými ptactva. Vzkříšení jako to, co vedle velké proměny také buduje trvalé společenství.
b) vedle smrti a vzkříšení jsou akcentovány i „plody“
Původní Ježíšovou myšlenkou, která se skrývá ze naším veršem, by snad mohlo být to, co je obsaženo v podobenství o rozsévači; tento Ježíšův výrok by pak vlastně byl stručným sumářem onoho podobenství svého druhu.
Podobenství o rozsévači končí poznámkou o přinesené úrodě: ta je v nejlepším případě stonásobkem zasazeného, ale ví se i o šedesáti-, ba i o třiceti-násobku. Čísla jsou to ovšem spíše symbolická a ukazují, kolik dobrého přinese nepatrné zrno, jež se dostane do „dobré země“. Ježíš jako ten, kdo nám přinesl největší užitek, ale rovněž jako ten, jehož následování přináší užitek… jde zde o dobro. (Je však možná i heretická představa jakési „sýpky milosti“; text určitě nechce stavět vedle Ježíšových zásluh i souměřitelné zásluhy cizí (takové ostatně ani nejsou!), jen říká, že ze sebe-oběti vzchází dobro. Jenže sám Ježíš, když pak podobenství o rozsévači o malinko dál vykládá, mluví o tom, že „semeno je Boží slovo“ (tak Lukáš 8, 11–15, zde v. 11) – Ježíš jako vzor!
Nad a za náš verš by nás mohla dovést reflexe rozdílných typů půdy v podobenství o rozsévači… ale vlastně je zatím skryta hluboká pravda, která se týká i našeho textu → jednak je zde náznak „prézentní eschatologie“ v tom, že semeno–slovo klíčí i ve špatné půdě, jednak v tom, že vedle „smrti zrna“ se počítá i s definitivní možností smrti celé rostliny. Pokud ovšem zrno „nezemře“ a nevzejde, nemůže přinést úrodu.
c) vedle smrti je kladen důraz na svrchované dílo Boží
Ježíš v podání Janova evangelia je charakteristický tím, že přijímá Otcovu vůli docela za svou, že činí to a jen to, co chce Otec. Tak lze „smrt zrna“ i „vzrůst rostliny“ vnímat jako nesmírnou Boží milost, která se děje bez našeho přičinění a přece skrze nás. Tento motiv připomínají: evangelista Marek svým podobenstvím o náhodně zasazeném zrnu & apoštol Pavel ve svých úvahách o tom, jak Bůh zázračně působí v Korintském sboru skrze něho i skrze jeho oponenty.
4. Závěr
Snad se mi podařilo ukázat, jak velký a bohatý význam může mít třeba i jeden kratinký Ježíšův výrok – veršík z Bible. Metafora „zasetého zemřelého zrna, které vzroste“ coby obraz smrti a vzkříšení je krásná a jedná se o inspirující obraz. Navíc má tento obraz četná v Bibli své četné koreláty, které ho chápou takto a přece i jinak, díky čemuž se Písmo osvětluje a vykládá Písmem.
Kéž je i nám tahle metafora obrazem naděje.
1Dva spojené termíny: 1. κόκκος – kokkos v užším významu označuje „zrno“, v obecnějším pak „semeno“ (pro to má řečtina i jiná slova); 2. σῖτος – sítos v užším významu „pšenice“, v obecnějším pak „obilí“. Z uvedeného vyplývá rozpětí „nějaké obilné semeno“ ↔ „konkrétní pšeničné zrno“, je sice použit určitý člen, ale ten tu může zobecňovat i konkretizovat: Mluví Ježíš o obecné Boží zákonitosti, kterou aplikuje na sebe, × anebo mluví o konkrétně o sobě? (Hrátka evangelia jako žánru = společná všem evangelistům.)
2Participium aoristu → vedlejší věta časová se spojkou potom co (dobře by šly i vedlejší věta vztažná nebo adjektivum „s-padlé“, „za-padlé“).
3Srov. pozn. 11 ☺, neboť víceznačnost je i zde při termínu καρπος – karpos, který v užším smyslu označuje „ovoce“, v obecnějším pak obecně „(jakýkoli) plod“, v přeneseném smyslu pak i „užitek“, „výnos“ či „zisk“, pro jistou rozmlženost užívám „plody“.
4Srovnat lze i „potrovskou vzpomínku“ na tuto událost z 2. Petrovy 1, 17–18.
5Dosl. jen vztažná vazba s určitým členem – člen vyjímá z celku, ale někdy i zobecňuje: „něco“.
6Dynamické ekvivalenty! Dosl. „přišli“ (ἦλθεν – élthen) & „sežrali“ (κατέφαγεν – katefagen).
7Tentokrát určitý člen, který vyjímá z celku i zobecňuje, ale v plurálu → elipsa → „nějaká (co?)“ → „nějaká semena / zrna“ × „nějaké osivo“…
8Semeno či ten, kdo ho pohodil? ☺