Recenze knihy: Ullrich, Daniel; Diefenbach, Sarah; Es war doch gut gemeint: Wie Political Correctness unsere freiheitliche Gesellschaft zerstört, München 2017, 288 s.
Mnohý z nás se jistě už léta snaží postihnout „gramatiku“ ideologie, která výrazně určuje soudobou euroatlantskou společnost. Někomu to připadá levicové, jinému socialistické, další nadává na „rudozelené“, jiní se zaměřují na utopické rysy tohoto diskursu a souzní jim to s Gorkého „děťmi soĺnca“, sluníčkáři – žádná nálepka ale nesedí. Stoupenci těchto idejí obvykle dávají najevo morální převahu nad většinou svých spoluobčanů (virtue signalling), tedy jakési sekularizované farizejství? Podle autorů knihy, kterou chci představit, lze vidět tento fenomén i jako pseudonáboženství, sektářství, zaplňující za Západě vakuum po tradičním náboženství a umožňující orientovat se ve složitostech moderního světa a mít pocit, že stojíte na té správné straně, aniž většinou musíte skutečně někomu pomáhat (bystander effect – někdy ovšem se tento pocit morální dobroty naopak projevuje potřebou zběsile pomáhat, i když mi o pomoc nikdo nestojí). Na okraji tohoto těžce postižitelného proudu se občas usmíváme nad výstřelky „politické korektnosti“ při hodnocení či vylepšování té či oné klasické pohádky nebo opery…
Profesorka Sarah Diefenbach a dr. Daniel Ullrich, oba z mnichovské university, ona z katedry psychologie hospodářství a organizace a on z ústavu informatiky, však představují právě „politickou korektnost“ (dále PC) jako podstatu věci, jako systém názorů, hodnotových soudů a strategií, umožňující jednání těm, kdo se s ním ztotožní, a ochromující jednání těch, kdo jej nepřijmou. Jde o systém vnitřně rozporný – to zřejmě vysvětluje, proč jsme nikdy nemohli najít jeho společný jmenovatel, vždy něco přečuhovalo nebo chybělo. Rozpornost není nedostatkem tohoto systému, ale právě způsobem jeho fungování.
Na začátku knihy – velmi čtivě a v nejlepším slova smyslu didakticky názorně a přehledně napsané – vypráví autoři podobenství, které nechtěně trochu předjímá naši nejsoučasnější současnost: Představte si, že se ve většině států našeho kulturního okruhu rozšíří životu nebezpečná choroba, kterou se nedaří zlikvidovat – a sice právě proto, že lék, který byl proti ní vyvinut, působí víc škody než užitku. Ale strategií je zvyšovat neustále dávky tohoto léku.
Toto podobenství umožňuje autorské dvojici předpokládat to, co je i v titulu knihy: Bylo to míněno dobře. Autory nabízená „zkratkovitá definice“ říká, že politická korektnost je dodržování pravidel jazyka, který nikoho nediskriminuje, čímž se má bránit stigmatizaci a předsudkům vůči určitým skupinám obyvatelstva – tedy samo o sobě dobrá myšlenka. Problém je až v ideologizaci tohoto úmyslu a negativních důsledcích, které tato ideologie přináší (my v Čechách se asi na rozdíl od autorů nedivíme, že „dobrá myšlenka“ je v praxi fatální…). V zájmu ochrany těch, kdo si obvykle asi ochranu zaslouží, a v konstruktivistické důvěře, že se něco změní, když změníme popis skutečnosti, se pak smiřujeme se zákazy slov a informací, s privilegizací některých skupin a dvojími standardy při posuzování lidí a událostí; hledíme na většinu občanů jako na malé děti, kterým je třeba upřít pravdivé informace, protože by s nimi naložily špatně. Základem zpravodajství už nejsou fakta, ale ideologický obraz skutečnosti. Zájem, aby se někdo náhodou necítil zraněn, převáží všechny ostatní zájmy. Jenže bez pravdivého popisu situace a svobodné diskuse o ní nelze problémy řešit. To postihuje hlavně oblast politiky, publicistiky, kultury, a bohužel nakonec ochromuje i svobodné vědecké bádání. Diskriminuje se ve jménu antidiskriminace, vytvářejí se předsudky ve jménu boje proti předsudkům, privilegizuje se ve jménu boje proti privilegiím. A čím více výstřelků PC způsobí, tím větší je zase její kritika se strany těch, kdo ji nepřijímají – rozdělení společnosti eskaluje (to souvisí i se „spirálou mlčení“ a se „salámovou taktikou“ a reakcí na ni). Řešení problémů pomocí argumentů v celospolečenské diskusi se vytrácí, a na jedné straně pak stojí bojovníci proti „hate speech“, „fake news“ a „pravicovému extrémismu“, na druhé straně ti, kdo už nevěří ani tisku ani klasickým politickým stranám. Místo utopie mírového světa, do něhož se každý cítí integrován a „přijat“, dochází naopak k poruše komunikace. Věcné otázky jsou rychle převraceny v morální a takto se stávají neřešitelnými.
Některé prostředky prosazení této ideologie samozřejmě budí stále větší smích, například eufemismy jako „mobilní etnické menšiny“ či boj proti nošení sombrera a poncha jakožto „cultural appropriation“ (vyvlastňování), ale fakticky se pak dotyčné skupiny a jejich problémy (například různě šetrně označovaní postižení lidé) vytrácejí ze zorného pole společnosti, a někdy se dosahuje i opačného efektu: pokud se například zamlčuje migrační původ pachatelů, nakonec se občan domnívá, že kdykoli není zmíněna národnost pachatele, jsou to všechno určitě migranti. Ostatně u nás jsme byli zvyklí na podobné věci z oficiálních komunistických médií, takže asi aspoń my starší se nedivíme, že hodní/zlí bojovníci za svobodu/partyzáni/teroristé osvobodili/zničili určité město s jedním názvem podle té strany a jiným podle opačné strany boje… Jsme zvyklí na emocionalizaci sdělení, kde nám jsou ukazováni jedni jako budící sympatie a druzí jako zlí, nesolidární atd., nebo jen výsek skutečnosti, budící dojem opačného smyslu, než událost měla. Přídavná jména sugerující určitou interpretaci byla také už radostí komunistické propagandy. Proporce se ve zpravodajství zkreslují, takže se může zdát, že násilí působí jen extrémisté z té opačné strany nebo že se jen na této straně politického spektra vyskytují populisté. Argumentuje se způsobem vtipu z doby komunismu: A vy zase mlátíte černochy! Žurnalistika má informovat, ale začala vychovávat (nanny-journalismus – autoři mluví o paternalistické demokracii, a nedávná viroza naznačila, že asi proti takovéto verzi demokracie mnozí občané nic nemají). Tahle zkušenost nás a naše sousedy zřejmě zatím docela dobře chrání. Umíme číst mezi řádky, kdežto na Západ od nás se to teprve učí.
Teologicky a najmě lutersko-teologicky je na PC asi nejzajímavější, jak pracuje s pojmy vina a oběť (autoři dokonce mluví o kultu viny a kultu oběti). Historické kořeny jsou zřejmě v době amerického zápasu proti rasismu, kde splynuly kategorie menšiny a oběti, což následně vedlo k vytvoření dogmatické rovnice menšina=oběť. Kategorie oběti je ale stále inovována, podle toho, kde se někomu podaří odhalit nějaké „znevýhodnění“. Pro fungování PC je podstatná dichotomie oběť-pachatel (běloch-černoch, heterosexuál-homosexuál, původní obyvatel-migrant…). Důvody pro přiřazení k jedné z těchto kategorií jsou jednak historické (diskriminace v minulosti: černoši, ženy), jednak aktuálně dané odchylností od fyziologické nebo psychologické normy a sexuální odlišností od většinového chování. Nejhorším pachatelem je bílý muž, nebo prostě celá společnost (či „většinová společnost“). Vina není zpravidla osobní vina, vinen je člověk už příslušností k určité skupině (nebo se má vinen cítit – to je pro strategii PC důležité). Je zajímavé, že zde PC dělá právě to, proti čemu chtěla původně bojovat (a co jsme nakonec také znali už v komunistických časech, akorát kategorie pachatelů a obětí byly rozvrženy jinak, nicméně příslušnost ke skupině či třídě byla důležitější než osobní vlastnosti a jednání)… Oběti jsou pro existenci PC bezpodmínečně důležité, bez nich by ztratila své morální oprávnění. V praxi se ovšem často vyskytují i konflikty mezi různými „obětmi“, takže pro „správný pohled“ je nutná i „hierarchie obětí“. Podle autorů stojí na vrcholu migranti, pod nimi sexuální menšiny, pak děti, ženy a nejníže muži. V knize uvádějí spoustu praktických příkladů k tomu, co zde vypisuji, ale kdo nesleduje dlouhodobě německou situaci, nic by mu ty aféry neříkaly; to je také důvod, proč knihu nemá asi smysl překládat. V této souvislosti je však jako příklad uveden konflikt i nám známý, slavná silvestrovská noc v Kolíně, kdy migranti obtěžovali ženy. Z komentářů bylo patrné, že status oběti migranta je vyšší než status ženy. Typičtější je však mediální ignorování takových konfliktů (například bojů mezi etnickými skupinami migrantů) nebo prohlašování chování dotyčných za „jednotlivý případ, z něhož nelze dělat obecné závěry“. Obvyklou strategií je interpretovat konflikty tak, že za ně mohou ti, kdo patří obecně do kategorie pachatelů; když už to nejde, je strategií „obětní beránek“, čili pachatel se vyčlení ze skupiny obětí (není to muslim, ale islamista); tím se kategorie oběti udržuje čistá. Být obětí začíná být obecně výhodné, rozpoutává se skutečný konkurenční boj o status oběti – kdekdo postupně zjiš´tuje, že je obětí zasluhující zvláštní ohled (rozvinuto zvláště v generaci sněhových vloček, viz trigger, safe space, mikroagrese…) Být obětí ovšem znamená ztotožnit se se statutem bytosti ne zcela zodpovědné za své činy. A kdo se odmítá cítit jako oběť (například žena z vlastního rozhodnutí v domácnosti), potřebuje osvobodit od svých falešných předsudků…
Problém kategorie pachatelů je v tom, že do ní patří většina protagonistů PC (většina politiků, novinářů i bojovníků za dobro je zřejmě bílá, heterosexuální, a možná i mužského rodu). Jsou to tedy viníci, pachatelé, kterým nezbývá než se nějak distancovat od většiny příslušníků své vlastní kategorie, a tam, kde to nejde, se pak pěstuje kult vlastní viny a nenávist k vlastní kategorii (v Německu už to má ovšem starší podobu ve formě „německé viny“ a problémů s vlastní národní identitou).
Celé toto dichotomické rozdělení znamená černobílé vidění světa, který je ale barevný, a snahu zkušenosti, které se s tímto viděním světa rozcházejí, napresovat do dichotomie s jejím kladným a záporným znaménkem. Skutečné oběti se naopak často nebrání, když pachatel pochází z kategorie obětí a ony ze skupiny pachatelů. Ti, kdo patří do skupiny pachatelů, ale současně pomáhají skupině obětí (psychologicky nezřídka z narcisistní motivace), se nezřídka považují za nekritizovatelné, třebaže jejich pomoc někdy prakticky škodí nebo by mohla mít užitečnější formu. A samozřejmě dichotomické vidění světa posiluje rozdělení společnosti na dobré a zlé.
Velmi účinnou strategií jsou dvojí standardy (což je jedním z důvodů, proč jsme tuto ideologii nemohli nikam jednoznačně zařadit). PC sice bazíruje na rovnosti, stejnosti lidí (rozdíly jsou jen společenský konstrukt) a bojuje proti „různému zacházení“, ale nějak nevadí, že její princip posuzování různých skupin lidí podle různých měřítek je evidentním porušením tohoto principu. Autorská dvojice uvádí mnoho příkladů, ale ty známe i od nás: Je něco jiného zesměšňovat křesťanství a zesměšňovat islám, něčí chování je hrubost a výtržnictví a totéž chování u jiného je občanská odvaha, stejná slova řečená někomu jsou podle okolností urážka nebo vtipná nadsázka, vlastní národ lze urážet, cizí ne, těsná většina pro zeleného kandidáta na rakouského presidenta je jasná vůle voličů, těsná většina pro brexit je nedemokratická…)
Autoři opakovaně zaměřují pozornost na to, jak PC znemožńuje rozumný dialog a vede k pseudodiskusím, například televizním, které nikterak nepřispívají k poznání pravdy a řešení problémů, o změně názorů ani nemluvě – jde jen o vzájemné útoky. Často se při nich užívá tzv. Dirty Discussion Tactics. Její některé figury zde uveďme, protože se s nimi také setkáváme. Patří sem derailing neboli převádění diskuse na jiné téma, kde se diskutující cítí bezpečněji; whataboutism – zneškodnění argumentů poukazem na zlé činy někoho jiného (Křesťané také způsobili hodně zlého!); argumentace slaměným panákem (odsuzuje se názor, který nikdo nehájí: Všichni migranti nejsou teroristé!); rudý slaneček – odvádění pozornosti od problému; argumentace ad hominem – pozornost se odvádí od argumentu k osobě (Dotyčný má kontakty v prostředí blízkém extrémistické scéně!); odkaz na autoritu některého experta (místo na přesvědčivý argument); palice – umlčení oponenta jeho difamací zařazením do nějaké negativní kategorie (rasista, sexista, nácek, homofob, islamofob, —fob; populista); falešné alternativy, kde je jedna možnost zjevně nežádoucí, čímž se sugeruje, že druhá je jediná žádoucí (zatímco jsou i jiné možnosti: Buď přijmeme migranty, nebo zdegenerujeme); přerušování oponenta, aby nemohl sdělit argument; Jinou strategií je patologizovat oponenta nebo jeho názor; vybrat účastníky diskuse tak, aby nežádoucí názor byl v menšině (televizní strategie); guilt by association – uvést druhého do souvislosti s nějakou negativní skupinou nebo akcí: Tento výraz používali nacisté… či: Tento názor zavání rasismem ; vytýkat oponentovi, že paušalizuje; předhazovat oponentovi, že straší nebo vyvolává emoce.
Pokud protivník označí tyto argumenty za fauly, vyčte se mu, že odvádí pozornost k formě, protože nemá věcné argumenty, nebo že mentorsky poučuje. Speciálním manévrem ke znemožnění věcné diskuse je měnění významu pojmů během diskuse (např. pojmu uprchlík); podobně fungují pokusy zastřít vlastní argumentaci z minulosti (uprchlíci z r. 2015 byli nejprve „chybějící odborné pracovní síly“ a tvůrci budoucího „druhého hospodářského zázraku“; když se ale ukázalo, že nebudou hospodářským přínosem, začalo se argumentovat, že jsou to lidé, kterým je třeba pomoci z důvodu lidskosti. „Věděli jsme od počátku, že to bude těžké!“). Politicky efektní je i udělat velké symbolické heslo a pak na problém zapomenout. Diskusi rozbíjí i papouškování hesel, která ani sám řečník nedovede objasnit, ritualizace reakcí (například pravidelně opakované řeči a gesta či výrazy emocí po teroristickém útoku; zákazy bezprostřední diskuse o věcných řešeních, nyní je čas truchlení! – alternativní zdůvodnění zákazu diskuse: nahrávalo by to těm nesprávným silám, mohly by to „instrumentalizovat“; relativizace obětí či jejich relacionalizace – „při autonehodách zahyne více lidí“; místo pozornosti k viníkům se upře kritická pozornost na ty, kdo před tragédií už dávno varovali). A když úplně dojdou argumenty: „To všechno nás pouze utvrzuje v přesvědčení o správnosti naší cesty“. Pak vše upadne v zapomnění, překryto novými zprávami, a příště se může začít zase od začátku, jak bylo výše popsáno.
Popsaná argumentace zase jen prohloubila nedůvěru lidí v politiky a média a odcizení utopistů od reálného světa. Ubylo svobody mínění, případně se vytvořily zákony, aby bylo trestné něco říkat. Z PC se stal společenský mentální jed. Není třeba nic nařizovat, od určité kritické masy se PC šíří sama, není třeba mnoho lidí potrestat, osvědčuje se stalinské Potrestej jednoho a vychováš jich sto.
„Společnost, která přistoupila na to, že posuzování určité věci závisí na potenciálních pocitech potenciálně diskriminovaných obětí, nikoli na objektivních kritériích, platících pro všechny, nemůže náhle říci: Stop! Říci Stop! znamená riziko sám se stát obětí mašinérie politické korektnosti“. PC požírá vlastní děti, které ji zpočátku sdílely, ale nyní už se jim zdají její požadavky přemrštěné nebo směšné. Jednotlivec, který má co ztratit, si nemůže dovolit odchylný názor, jeho instituce si nemůže dovolit ho zaměstnávat, protože se sama dostane pod palbu. Neutralita už nestačí, vyžaduje se aktivní přihlášení k ideologii a odsouzení těch, kdo se od ní odchýlili. Trestané odchylky a požadované změny jsou stále bizarnější, satira se stává realitou. Starosta musí zakázat přehrávání písně o tom, jak myslivec zastřelil lišku, protože to byla zbytečná ukrutnost; běloška se zachraňuje tím, že je trans-černoška, a když někdo vymyslí vtip, věří se mu jako realitě, protože vše už se zdá možné.
PC není názor, který by mohl koexistovat s jinými názory, ale vznáší nárok na absolutní monopolní platnost. Domyšleno do konce se dostaneme někam do Orwelova roku 1984, soudí autoři. Nakonec se vše točí kolem kontroly lidí, jejich názorů a jednání. Přesto kniha nekončí pesimisticky. PC mašinérii sice nelze zastavit, ale lze ji vzít za slovo a žádat skutečnou realizaci jejích cílů, tj. společnost, kde jsou si lidé se svými názory skutečně rovni a kde místo mínění platí fakta. Kde noviny skutečně věcně informují a nevychovávají, kde to „dobří lidé“ nejen dobře míní, ale také nahlížejí důsledky svého idealistického jednání, kde se politici snaží prosadit věci, které vidí jako užitečné, i když jim nepřinesou popularitu. Důležité je rozpoznat, že problémem není protivník, ale rozkol ve společnosti, a obnovit dialog. „A když jednání už není vedeno ideologií, ale jasným myšlením, dostaví se to ostatní samo“ – to je poslední věta knihy.
Můj referát o knize je jednostranný. selektivní, autoři se zabývají také reakcemi na PC, které jsou často neméně problematické, ale o tom se lze v češtině dočíst dostatečně jinde. A samozřejmě jsem se zaměřil na body zajímavé z hlediska teologa a faráře. K tomu tedy závěrem několik poznámek:
Autoři zmiňují vakuum po náboženství, které tato ideologie zaplňuje. Ale je toto vakuum po náboženství jen mimo církve? Není PC typickým přesvědčením farářů, ba i církevních vedení tam, kde se rozplynula klasická víra? Zvláště typicky v evangelických církvích lidového typu? Řada farářů se také zřejmě potřebuje něčeho chytit, co by jim pomohlo orientovat myšlení a jednání, když už to není klasické evangelium a klasická vyznání.
Pak je tu i pastorační problém. Pluralita a svoboda názorů v církvi je v mnohém ohledu užitečná věc, a v každém případě dnes je to realita, s kterou nemůžeme nic dělat (Peter Berger na konci života soudil, že je to dokonce ta nejpodstatnější realita, s níž církve budou muset žít, nikoli sekularizace). Ale když jsme tuto výzvu přijali, je třeba se také ptát, zda členové sborů, jimž neřekneme jasně, jak mají křesťansky žít, abychom je snad nemanipulovali, si pak najdou ideologická vodítka pro své myšlení a jednání – „nechceme, aby nám nikdo mluvil do života, tak už nám konečně řekněte, co máme dělat“. A on jim to někdo řekne.
Je tu i problém hermeneutický. Každý z nás kazatelů s ním zápasí v každé době: Jak zabránit tomu, abych v Písmu viděl jen to, co už vím stejně předem odjinud; jak to udělat, abych do Písma nepromítal a nevnášel své názory, ale skutečně z něho něco načerpal, co odjinud nevím a nemohu vědět, a tohle, nikoli nějakou ideologii křesťansky zdůvodněnou, pak zvěstoval z kazatelny? Rozpoznání, že Písmo vykládám brýlemi současných přesvědčení (a posluchačům je obvykle sympatické, když farář ukáže, že to, co si dnes obecně myslíme, je vlastně už v Bibli), bylo klíčovým momentem mého farářského života, obrácením od eisegeze k exegezi (od vkládání do textu k vykládání textu – tedy asi spíše jako cíl než jako dosažená realita). Dnes je PC a její dogmata tím, co si musíme od mnohého kázání odečíst, třebaže to bývá podepřeno biblickými citáty, které to zdánlivě potvrzují.
Mluvil jsem o evangelických církvích lidového typu, ale je očividné, že se PC prosazuje stále více i u členů církví evangelikálního typu, které se dříve zdály proti světským ideologiím vymezené. A nepochybně se prosazuje i v římskokatolické církvi, třebaže v českém episkopátu zatím menšinově. S tímto stavem bude do budoucna nutno počítat i v ekumenickém dialogu, abychom jednotu nacházeli na půdě evangelia, nikoli ve sdílení světských norem a představ (což je bohužel často charakteristika oficiálního ekumenismu. Magnus consensus, o kterém mluví luterské konfese, je velkou shodou s evangeliem a starocírkevními konfesemi a jen proto může založit i legitimní shodu mezi námi.