Trampoty nalevo
Sociální demokracie jde v Evropě od porážky k porážce – tento řetězec trvá už příliš dlouho, trend je setrvalý a obecný. Kde se stala chyba? Jak tento trend zvrátit? Zdá se, že klíčem není jen otázka marketingu, ve smyslu, když si soc.-dem. strany najmou lepší agentury, výsledek se dostaví. Problém ČSSD nespočívá jenom v tom, že média vlastní oligarchové a političtí protivníci, a že pro ČSSD nepracuje marketingový guru jako Mára Prchal. Problém není, že levice nemá moderní zbraně, se kterými by uměla vítězit, ale že bojuje pod špatnou vlajkou, bojuje špatné války a zvolila si nepřátele, proti kterým neumí mobilizovat. Neboli ještě jinak – levice potřebuje znovu promyslet svoje opodstatnění, převyprávět svůj příběh tak, aby byl relevantní pro dnešek. Potřebuje nabídnout popis světa, klíčových problémů a opatření, které je potřeba vykonat. Převyprávět příběh, skrz který bude levice /soc. – dem./ chápat sama sebe, svoji minulost, příběh, který identifkuje a vysvětlí „kde se stala chyba“ a určí cíl, ke kterému je možné vzhlížet. Dostatečně konkrétně /aby dával smysl/ a dostatečně abstraktně, aby byl smysluplný pro co nejvíce potenciálních voličů, souzněl z jejich životní zkušeností, obavami a nadějemi.
A s tímto vědomím přichází Petr Drulák, myslitel ze širšího okruhu myšlenkového trustu ČSSD (v tomto kontextu bych tam zařadil Milana Znoje, Václava Bělohradského, Jana Kellera, s malým odstupem Pavla Baršu a s větším odstupem asi i kolektiv kolem časopisu A2) s překladem eseje Jeana-Claudea Michéy Tajnosti levice. Drulák je komunitarista, domnívá se, že ztráta bratrství v naší společnosti, ztráta vnímání, udržování a zušlechťování vzájemnosti a společných vazeb, vede k neblahým důsledkům. Drulák je současně myslitel, jeden z mála, který promýšlí křesťanství v politické dimenzi, hledá v křesťanské lásce agapé mystické pouto, na kterém lze ustavit vzájemné vazby /jenom poznámka – nevím, zda právě na principech království Božího, které není z tohoto světa lze ustavit politickou jednotu/. Esej Tajnosti levice, to je návrh, jak má sociální demokracie rozumět sama sobě. Tento návrh samozřejmě odpovídá dosavadnímu Drulákovu přemýšlení. Esej vydala Masarykova demokratická akademie, co je think-tank ČSSD, a následně rozpoutal diskuzi, do které se zapojili hlavně členové už zmíněného myšlenkového trustu (odkazy na diskuzi viz výše) – snad s ambicí přinést impulz skomírající sociální demokracii v Čechách.
Liberální a socialistická levice
Takže levice – vlastně podle Michéy není jedna levice, je levice dvojí, alespoň tedy ve Francii 19. a 20. století. Je levice liberální/osvícenská, je levice socialistická.
První – liberální levice zničila starý řád založený na kooperaci trůnu a oltáře, zničila svět privilegií a poddanství, a založila svět postavený na právním státě, společnost rovných a svobodných individuí nabitých nezcizitelnými právy kooperujících v rámci tržného hospodářství a dobrovolných smluvních vztahů. První levice se točí kolem osy lidských práv a svobod definujících člověka, a osy trhu definujícímu společenské vztahy.
Druhá socialistická levice byla reakcí na svět stvořený principy první levice. Svět kde se člověk, příroda a měna proměňuji v rámci trhu na zboží, a toto zboží na odpadky. Obě jsou to levice – protože stáli „proti pravici“, starému režimu – tzn. ambicím šlechty, roajalistů a katolické církve. Obě levice spolu často uzavírali politická spojenectví – zachovávali si ale svou distinkci, organizační i programovou.
V osmdesátých a devadesátých letech se tato distinkce ztratila: Ve Spojeném království Blairova New Labour pokračovala v trendu nadstaveném Margaret Thatcherovou, a vlastně i v Čechách je otcem zakladatelem současného ekonomicko-společenského nastavení jak Klaus, tak Zeman, dokonce více Zeman – Klausovo budování české kapitálové vrstvy, bankéřů a průmyslníků skončilo neúspěchem. Dnes je potřeba distinkci mezi první a druhou levicí obnovit – ve jménu ochrany člověka a přírody proti neomezenému kapitalismu.
Velká transformace a její důsledky
Podle Michéy jak v roce 1789 tak v sedmdesátých letech 20. století na západě, a po 1989 taky u nás, byla odstartována „velká transformace“. Proměna ekonomických vztahů, jejich institucí, proměna každé sféry lidské aktivity, proměna chápání člověka – za co sami sebe považujeme, v důsledku proměna společenského života jako celku. Ustavení trhu, kterého pravidly se řídí společenská výměna, mělo jako v minulosti tak pro dnešek důsledek, že se s prakticky se všeho stalo zboží, směnitelné na trhu, se svou směnnou hodnotou (která zdaleka neodpovídá užitné hodnotě).
Tržní společnost, aby se vyhnula krizovým jevům, musí růst – jsme svědky absurdního plýtvání, výrobě pro výrobu, výroby produktů, které se plánovaně mají stát za určitou dobu odpadky, aby je mohli nahradit další výrobky, vytváření poptávky po neužitečných věcech, produkujeme a jsme obklopeni směnnou hodnotu zboží bez užitné hodnoty. Proměna všeho na zboží plodí devastující důsledky na přírodu i lidi. Na zboží musela být proměněna i půda, příroda, město, a tak vystaveny ničení. Dokoncei představa efektivního fungování soukromých podniků v situaci konkurence dostává stále větší trhliny – viz fenomén „práce na hovno“. Stejně tak města – jsou proměňována, ničena, stávají se méně obyvatelnými.
To, co na obchodovatelné zboží převedeno být nemohlo, většina veřejných statků, chátrá, i když má pro lidi vysokou užitnou hodnotu. Na zboží je převeden i samotný člověk – nejen v rámci trhu práce /se stále nižší ochranou/. Příliš mnoho lidí samých sebe chápe jako „podnikatele se sebou samým“, jsou instruováni k sebezdokonalování, resp. sami chápou svůj smysl ve vlastní konkurenceschopnosti, pracují, jak to jen jde, nemají volný čas, a když ano, snaží sebe sama zlepšit. V rámci současného nastavení je jako představa dobrého života představena vize, podle které Člověk má se sám utvářet a seberealizovat, sám sebe navrhnout jako nějaký projekt, který je pak „prodán“ na trhu – pracovním trhu nebo trhu lásky… Má být progresivní, flexibilní a mobilní. Ostatní jsou nástrojem k naplňování potřeb, nebo překážkou. Sounáležitost, vnímání, závazků a loajality jsou oslabovány. Deprese, vyhořelost, terapie, lexaurin jsou pak důsledkem.
Člověk je v rámci této tržní vize jednotlivcem v konkurenčním boji s ostatními, své vztahy určuje smlouvami a právy. Podle Michéy je v tomto kontextu ještě důležité sebeporozumění člověka, jako toho, který má „právo mít práva“: politické apely, skandalizace, mají formu reklamace nedostatku práv, diskriminace. Každý spor se taky řeší na soudě… Tento důraz na „primát práv“ je podle Michéy zdrojem a projevem individualismu ničícího spolupatřičnost a sociální demokracie by od něj měla upustit. /Znovu poznámka – dávat do protikladu důraz na práva proti důrazu na sociální rozměr a jeho ničení v tržním prostředí je nešťastné – vždyť právě americký campus, citlivý na práva a diskriminaci vyprodukoval a podporoval Bernieho Sanderse ale i Corbyna, tj. socialisty s rétorikou a programem odpovídajícím Michéovi. Sluníčkáři jako povýšenečtí, ignorantští nepřátelé pohrdající obyčejným člověkem, řešícím absurdní pitomosti jako transgender toalety – to je pohádka. A z druhé stránky, lidskoprávní hnutí za práva afroameričanů, homosexuálů a jejich uznání za stejně hodnotné, boření předsudků a formálních/neformálních pravidel apartheidu a diskriminace byli přece základem k vytvoření nových a lepších vazeb, než jaké nabízela společnost apartheidu a diskriminace. /
Socialismus jako obrana spolupatřičnosti před tržní společností
Vůči této tržně – liberální vizi: Trh a právo jako platformy regulující vztahy, člověk jako individuum v konkurenčním vztahu s ostatními, (největší společenský problém je diskriminace) je potřeba postavit jinou vizi.
Jakou? Tady je Michéa vágní – příliš se nevyjadřuje k organizaci ekonomických vztahů (jako finanční sféra, globalizace obchodu, institucionální a právní ukotvení, rozevírání nerovností, devastace přírody), to přenechává jiným, spíše je ale bezradný. Zdůrazňuje ale nutnost odklonu od ideálu a životního stylu individualismu směrem k sounáležitosti vlastní předmoderním společnostem, ale i socialistickému hnutí 19. a 20. století (zmiňme družstevnictví, odbory, utopická města).
V tržní společnosti jsou vazby definovány smlouvou, vztahy jsou neseny představou nezávislých stran, které přicházejí ke vzájemné výměně, definují se povinnosti, vyrovnají si vzájemné pohledávky, a jsou si svou cestou. Základem fungování vztahu je smluvní vyrovnávání pohledávek, dluhů.
Ve starých společnostech jsou ale vztahy založeny na darování. Předání daru a jeho následné dobrovolné oplácení je zárodkem vztahu, který není jenom zištný, oplácením daru se vztah nekončí, ale posiluje, vrácení daru neznamená „teď jsme vyrovnáni“, ale stává se jádrem náklonnosti, vztah je potvrzen, darování je opakováno, vzniká společenství, společnost, spolupatřičnost, důvěra jako podmínka společného jednání. Ne společnosti pohledávek/dluhu, ano společnosti daru! Michéa, a s ním Drulák vlastně vzývají hodnoty společenství, intimní, neformální, autentická mezilidská pouta. Naráží ale, jak poukazuje Bělohradský, na věčné dilema v lidských vztazích: jeden pól/maxima dilematu – pospolitost – vyžaduje, abychom byli partikularističtí, viděli v druhém „bratra, soudruha, soukmenovce, souseda“, s nímž nás pojí citové vazby, společný původ nebo trvalé sousedství; druhý pól/maxima dilematu – společnost – vyžaduje, abychom byli univerzalističtí, viděli v druhém jednotlivce s právem nám konkurovat, byli k němu neutrální a posuzovali objektivně jeho výkony. Ani jeden pól nejde ustřihnout, úkolem je spíše ani jeden ani druhý pól neignorovat, ale snažit se je skloubit.
Michéa mluví o socialismu Orwella, „socialismus je přece spravedlnost a obecná slušnost“ Citlivost takového socialismu není namířena ani tak na emancipaci, práva a diskriminaci, ale na problém ničení hodnotného a užitečného ve jménu profitu, životního stylu založeném na konkurenceschopnosti, flexibility, mobility. Co asi představuje pod socialismem pro slušné lidi ohrožené tržním liberalismem, a jak si takové slušné lidi představuje? Lépe, než definice poslouží odkaz na „obrazy“. Doporučuji filmy Clinta Eastwooda z posledních dvou dekád, hlavně Gran Torino, Kena Loache, bratří Dardennů (ty jsme diskutovali na filmovém klubu), román/paměti Hillbilly Elegy od J.D. Vance, sérií videí Anywhere but Westminster produkované Johnem Harrisem a Johnem Domokosem. V českém kontextu je vynikajícím příkladem série reportáží Saši Uhlové Hrdinové kapitalistické práce. Jenom dodám, že Eastwood a Vance jsou spíše konzervativci, Harris, Loach a Uhlová levičáci.
Michéa taky doufá, že s touto vizí by mohli oslovit i voliče Národní fronty, lidi, které v Illinois a Ohiu přeběhli od demokratů k republikánům.
„A co má společného Jeruzalém a Atény?“
Tady můžeme přestat a zeptat se – a co je nám evangelíkům do toho, že se socialisti dostali do závozu a hledají cestu ven? To není náš příběh, to není náš problém. To je pravda – na druhou stranu, žijeme ve stejném světě. Tak jako oni jsme svědky těchto fenoménů. Mnozí žijeme v Praze, centrum, které už není centrem města ale skanzen – pro turisty. Lidé tu nemůžou bydlet, protože byty jsou na investice, a nájem je turisticky tržní. Požadavek profitu nám ničí město. Kultura konkurenceschopnosti a výkonu ničí člověka a rodiny.
A vzato z jiného úhlu, evangelické křesťanství, jak jej kážeme je o „spasení z milosti“, o daru Ducha svatého, o odpuštění dluhů, to vše může rezonovat právě v situaci, kdy se ukáže jako neúnosný individualismus výkonu a konkurenceschopnosti. Nekážeme evangelium prosperity, ale spasení hříšníka, nacházení smyslu, cesty života v evangeliu, útěchu v Božím slově. Splácení dluhu vs. přijetí a odevzdání darů, „zákon a milost“, k těmto úvahám můžeme být jako vyznavači evangelické víry citliví, a empatičtí. Je přece skvělé, když někdo podobné myšlenky tematizuje, vidí v nich něco důležitého pro dnešního člověka. A ještě jedna věc: I my, jako církve, jsme se ocitli trochu v podobné pozici jako socialisté. Křesťanství podporovalo „velkou transformaci“ po 1989, protože komunistické zřízení církvi ani křesťanství nepřálo. Ve jménu antikomunismu tak byli přehlédnuty důsledky transformace na věřící, resp. braly se trpně, jako něco normálního a přirozeného – a také byly řešeny jiné výzvy, církev budovala školství, stavěla fary a kostely, přebírala majetek. V transformaci bylo křesťanství konstruktivní a kooperující s mocí, s duchem doby – kardinál Vlk v některých apelech a možná Erazim Kohák jsou výjimky. Jinak se spíše ozývá větička o 40letém putování do zaslíbené země – jsme v období nutných strastí, ale je potřeba vydržet, ať dosáhneme cíle. Je možná vhodné zamyslet se, jestli není čas na dobře odůvodněnou kritickou distanci k některým, hlavně duchovně-kulturním důsledkům transformace: to je normální, protože ani tržní společnost není království Boží.