Drazí bratři a drahé sestry v Kristu Ježíši, milí Kristovi přátelé!
Evangelium je prosté a čím více ho vysvětlujeme, tím více ho komplikujeme. Lutherova úvaha o tom, že se evangelium vysvětluje samo, nepozbyla nic na svém významu. Evangelium odhaluje tajemství Ježíšova života, texty epištol ukazují na způsob, jak přivést evangelium do našich životů, jak ho zužitkovat.
V dnešním evangelijním panorama Simeon i Anna velebí Ježíše, oba prorocky vyjadřují Ježíšův osud. Simeon poukazem na proniknutí meče naší vlastní duší, Anna tím, že o dítěti vypráví všem, kteří čekají vykoupení Jeruzaléma. Proniknutí meče naší duší má svůj důvod. Je to proto, aby vyšlo najevo myšlení mnohých srdcí. Jaký logický protimluv! Jakpak by srdce mohlo myslet!? To je další podobenství. Myslící srdce. Vyjadřuje, že Všemohoucímu otci je poznatelné, neskryté každé pohnutí naší mysli, každé zachvění srdce. Ať je to z bázně, radosti, zloby či jiných impulsů. Simeon vypráví o okamžiku, kdy nastane cosi, co ukáže pravou podstatu každého z nás. Jaká bude? Máme se obávat?
Božího jsoucna nemá smysl se obávat. Je dáno a víra je tu proto, abychom se ho snažili pochopit a přijmout. Obava není na místě proto, že skrze Ježíše Krista jsme obdařeni Boží milostí, která překrývá všechny naše hříchy, jestliže ji Duchem svatým přijímáme do svých srdcí. Božího jsoucna se nelze obávat, protože ono samo je korunováno Boží láskou, jíž jsme obklopováni. A v dialektickém kontrapunktu – Kdo nemiluje, nepoznal Boha, protože Bůh je láska. Jak píše apoštol Jan ve svém Prvním listu. Tedy odložme obavy.
Již několikrát jsme dnes slyšeli, a slyšíme pravidelně, slovo milost. Při čtení epištoly, evangelia, v liturgii. Je to cesta, prostředek, Boží působení, kterýmž jsou nám odpouštěny hříchy. Působení Boha, jímž jsme ospravedlňováni. Otec Ambrosius vyjadřuje dar Boží milosti těmito slovy: Tak Bůh ustanovil, aby ten, kdo věří v Krista, byl spasen, bez skutku, pouhou vírou, a zdarma přijal odpuštění hříchů.
Ambrosius v této větě vyjadřuje pregnantně to, co Simeon ve své prorocké řeči skrytě: Hle, on je dán k pádu i k povstání mnohých v Izraeli. Stejně mluví Anna, ovšem slovy, kteří očekávají vykoupení Jeruzaléma. Ve slyšeném evangeliu byla zmínka o obřízce. Tento pojem nás nezajímá jako chirurgický zákrok, nýbrž jako způsob vymanění se z otroctví zákona.
Zákon má trojí užití:
- Jednak udržuje v poslušnosti, tedy říká, co je nutné dodržovat, posiluje disciplínu,
- jednak dává poznat, co to je hřích,
- jednak vede, poskytuje návod, jak jednat, neboť „Blaze muži, který si oblíbil Hospodinův zákon, nad jeho zákonem rozjímá ve dne, v noci“.
Rozjímání nad zákonem je součást procesu dospívání k milosti, rozjímání přinese pokání, lítost, nad tím, jak žijeme, a to vše je nezbytné, abychom mohli vystoupit o schod výše a přijmout milost. A tak se vymanit z otroctví.
Proto byl za dnešní epištolní čtení vybrán List Galatským. Apoštol Pavel píše Galaťanům proto, že se mezi nimi šíří judaistické pojetí dosažení milosti skrze dodržování zákona. Jinak řečeno, tím, že budu otrokem skutků. Že budu dodržovat, že budu konat, a tak se domohu. Jenže mysterium křesťanství spočívá v tom, že takto pojaté úsilí je bludné a nepovede k očekávanému daru.
Říká to Simeon, bude k pádu…, kniha Izajáš, První list Petrův – bude kamenem úrazu. Ano. Slepé dodržování zákona nemůže vést k ničemu. — Leda ke stresu. Podívejme se na své vlastní zákony v podobě diářů. Co je tam úkolů, termínů, předsevzetí. Tedy za předpokladu, že diář vůbec máme. A jak nás znervózňuje, když nemůžeme však zaškrtnout políčko splněno. A teď zákon vnucuje dogma. Když mě nebudeš dodržovat – nedosáhneš milosti. Jak velký stres musel ve větřících vyvolávat zákon Písma svatého bez evangelia, bez radostné zvěsti. Možná stres usmrcující. Proto máme formulovaný rámec systému – jak zákon můžeme zužitkovat ve svůj prospěch, ale současně ve prospěch Boží. Být disciplinovaným, poznat, nechat se vést. A pak už musíme nechat na Bohu, na Ježíši Kristu, aby se nám jeho přímluvou dostalo milosti, skrze víru, že tomu tak je.
Proto apoštol Pavel vysvětluje Galatským, že je správné nechat se prolnout vírou, věrou a nechat se Synem vykoupit a sami tak být přijati za syny Boží. Z víry musí plynout láska a to je měřítko, podle kterého se dá zřetelně určit a označit rozdíl mezi bázní otrockou a synovskou.
Otrok se bojí trestu, kterého se mu od otrokáře dostane, jestliže nesplní zadaný úkol. Zatímco synovská bázeň provází poznání, poučení, nikoliv strach. Synovská bázeň v sobě nese i důvěru, že i to pokažené se podaří napravit. Že neztratím respekt, že neztratím lásku svého rodiče stvořitele – Otce – Boha všemohoucího. Proto Pavel ubezpečuje Galatské, že vystoupí-li ze stínu otroctví do světla synovství, stávají se dědici Božího díla na zemi.
Slovo se stalo tělem a přebývalo mezi námi. Spatřili jsme jeho slávu, slávu, jakou má od Otce jednorozený Syn, plný milosti a pravdy. Toto se dočítáme o Ježíši v 1. kapitole Janova evangelia. Pojďme ho následovat.