V Evangeliu podle Matouše, v kapitole 1., ve verších 18. až 23. nalézáme slovo od slova:
Narození Ježíše Krista se událo takto: Jeho matka Maria byla zasnoubena Josefovi, ale dříve, než se sešli shlédalo se, že počala z Ducha svatého. Její muž byl spravedlivý a nechtěl ji vystavit hanbě. Proto se rozhodl propustit ji potají. Ale když pojal ten úmysl, hle Anděl Páně se mu zjevil ve snu a řekl: „Josefe, Syne Davidův, neboj se přijmout Marii, svou manželku, neboť co v ní bylo počato, je z Ducha svatého. Porodí syna a dáš mu jméno Ježíš. Neboť on vysvobodil svůj lid z jeho hříchů.“ To všechno se stalo, aby se splnilo, co řekl Hospodin ústy proroka: „Hle panna počne a porodí syna a dají mu jméno Immanuel“, to jest přeloženo Bůh s námi.
Drazí bratři a drahé sestry v Kristu Ježíši, milí Kristovi přátelé!
Je klid. Vše, co mělo být toto odpoledne a večer učiněno, se stalo. Je to za námi. Opadlo napětí. Právě s tím prožitkem klidu se můžeme zachumlat do svých bund, kabátů, povytáhnout límec, a tak jako by na nepohodlném výletu se zde, ve zchladlém chrámu, zachumlat také do svého nitra. Abychom ponořeni sami do sebe zvažovali vše, co přináší tato pomyslně poslední noc. I ty okamžiky nepohodlí mají svůj význam. Křesťanství není pohodlné. Žil snad právě narozený Ježíš pohodlný život? Biblická zvěst dokládá, že nikoliv. Proto i my přijmeme nepohodlí, kříž jako dar, jako milost, jíž se nám dostává od našeho Spasitele, kterou byl poctěn On Syn od svého Otce.
Jistě, i zítra se setmí. Bude to v 16. hodině a 20. minutě. To víme poměrně přesně. A nemůže tomu být jinak. Naplňují se slova 1. kapitoly knihy Genesis – První knihy Mojžíšovy – Viděl, že světlo je dobré a oddělil je od tmy. Světlo nazval Bůh dnem a tmu nocí.
Naše vnímání poslední noci je podobenstvím. Opona tmy padá a na svět přichází Ježíš. Ten, který je světlem po všechny naše časné dny i noci. Ten, který je tu bezesporu od nepaměti Bohem a přesto přicházející na svět z lůna Panny Marie jako člověk. Dnes se naplňuje mysterium křesťanství. Jak to, že je tu někdo od nepaměti, věčně? A přitom se rodí, v konkrétním roce, na konkrétním místě? A je úplně stejný jako my, s výjimkou hříšnosti. Evangelisté sami zvěst o narození Ježíše interpretují – – – chtělo by se říci jednoduše – různě. Ovšem není tomu tak. Ježíš se nemohl, tak jako kdokoliv z nás, narodit různě. To každý z evangelistů klade důraz do jiného okamžiku. Obrací naši pozornost k jinému akcentu, jinému vrcholu toho věčně slavného okamžiku.
Lukáš vypráví ten pohádkový příběh, skrze nějž vysvětlujeme vznik Ježíšova člověčenství dětem. Marie došla spolu s Josefem do Betléma, nastala její hodina a porodila svého prvorozeného Syna. V cizím městě nebylo místo pro rodiče s novorozencem, a proto jesle byly jedinou možností, kam dítě uložit. Anděl se zjevil pastýřům, kteří se posléze odvážili opustit ovčí stáda a vyšli vstříc svému Spasiteli. Okamžik opuštění stáda ovcí je sám o sobě dalším podobenstvím. Podobenstvím o víře. Spasitel je důležitější než stádo. Současně stádo shromážděné kolem Spasitele je důležitější než stádo pohanské.
Matoušovo pojetí bylo slyšeno při četbě dnešního svatého evangelia. Matouš se věnuje momentům, které prokazují Josefovu důvěru v Boží hlas. Promlouvá k němu skrze Ducha svatého tím, že se ve snu zjeví Anděl Páně. Anděl předestře, jaké chování se od Josefa očekává. Autor velebí Josefovu poslušnost vůči Božímu slovu v následujících dvou verších, 24. a 25.: Když se Josef probudil ze spánku, učinil, jak mu přikázal Anděl Hospodinův, a přijal svou manželku k sobě. Ale nežili spolu, dokud neporodila syna. A dal mu jméno Ježíš.
I tady, na tak krátkém úseku, jako je toto evangelijní panorama, sledujeme prodchnutí trojičností, všude se objevuje Bůh ve Trojici – slyšíme slova o Duchu svatém, slyšíme o Andělu Páně a Andělu Hospodinově.
Zároveň sem do Evangelia prolíná zákon – ustanovení Boží: „ale nežili spolu, dokud neporodila syna.“ Nejedná se o starosmluvní přikázání, jaká známe z Desatera – miluj! Cti! Nežádej! Je to pouhé konstatování – nežili spolu, dokud neporodila. Ber – neber, přijmi – nepřijmi. Podobně se Bůh zjevuje v každém okamžiku našich životů.
Evangelista Jan vnímá narození Ježíše Krista ještě abstraktněji – jedním veršem. V kapitole 1., ve verši 14. Janova evangelia – A Slovo se stalo tělem a přebývalo mezi námi. Spatřili jsme jeho slávu, slávu, jakou má od Otce jednorozený syn, plný milosti a pravdy.
Jak se Slovo – s velkým „S“ na začátku mohlo stát tělem? Jan o tom píše na začátku první kapitoly: Na počátku bylo Slovo, to Slovo bylo u Boha, to Slovo bylo Bůh. To bylo na počátku u Boha. Všechno povstalo skrze ně a bez něho nic nepovstalo nic, co jest. V něm byl život a život byl světlo lidí. To světlo ve tmě svítí a tma je nepohltila. A dále od verše 9. – Bylo tu pravé světlo, které osvěcuje každého člověka. To přicházelo do světa.
Proto chápeme Ježíše jako věčné světlo našich životů. On svým životem člověka ukazuje pravdu. Tu, kterou nám dal Bůh ve své stvořitelské tvořitelské lásce. Nejenom u Jana a Matouše. I Lukášův výjev jeslí, ovcí, oslátka, pastýřů je podobenstvím o nás samotných. O Jeho pravdě v nás. Jesle – to jsou naše horoucí srdce, kde chováme svou víru v Ježíše. Ovce symbolizuje nás všechny, to stádo, které Ježíš pase na lukách Božích. Pastýři, naši bačové, naši pastoři, kteří zvěstují Slovo Boží. Lukáš píše: …Spěchali tam, a nalezli Marii a Josefa i to děťátko položené do jeslí. Když je spatřili, pověděli, co jim bylo řečeno o tom dítěti. Všichni, kdo to uslyšeli, užasli nad tím, co jim pastýři vyprávěli. Ale Maria to všechno v mysli zachovávala a rozvažovala o tom. …
Maria nás přivádí k podstatě těchto chvil. Slyšet, zachovat v mysli a rozvažovat. Promýšlet, co přináší narozený Ježíš do našich životů.
Řád a harmonie obsažená ve Svaté Trojici, ať se rozhojní v každém z nás! Staň se vůle Boží!