Drazí bratři a drahé sestry v Kristu Ježíši, milí Kristovi přátelé!
V právě skončeném týdnu se uskutečnila ve Wittenbergu, kolébce reformace konference Missio Dei – Boží poslání. Bylo to požehnané setkání s bratry a sestrami z mnoha zemí světa, naplněné novými poznatky, výklady Písma svatého a přátelstvím v Kristu. Dnešní promluva je současně wittemberským echem.
Francouzský filosof Descartes přinesl svůj koncept lidské existence v myšlence – Myslím, tedy jsem. Tu si lidstvo nese mnohá staletí, až ji v naší civilizaci přetváří do podoby – Cítím, cítím se jako … – tedy jsem, a současná post racionální společnost ji vtěsnala do pudu Konzumuji – tedy jsem. Descartes by byl asi překvapen.
Ve Druhém listu Timotheovi se dočítáme: „Neboť přijde doba, kdy lidé nesnesou zdravé učení a podle svých choutek si seženou učitele, kteří by vyhověli jejich přáním.“
Křesťanství předkládá jiný koncept – Milostí jsem. Je to koncept, který nám předkládá jiné zrcadlo, než sebe sama. Tím zrcadlem je Kristus. Boží Syn, který na sebe vzal naše lidství, aby nás zachránil. Spása se uskutečnila tak, že Bůh přišel do světa
Text Písma svatého, který je základem našeho společného uvažování nalézáme v Lukášově evangeliu. Jde o alternativní perikopu, zvanou eissenašskou, tedy z Lutherova kraje. V kapitole 1., ve verších 67 až 70 jest psáno slovo od slova: Jeho otec Zachariáš byl naplněn Duchem svatým a takto prorocky promluvil: Pochválen buď Hospodin, Bůh Izraele, protože navštívil a vykoupil svůj lid a vzbudil nám mocného spasitele z rodu Davida, svého služebníka, jak mluvil ústy svatých proroků od pradávna. Slyšeli jsme slovo Boží.
Dnes se tedy vydáváme i my hledat Pána a Spasitele našeho. Budeme ho hledat a nacházet po čtyři následující neděle. Alternativní perikopy obracejí naši pozornost k rodu Davidovu. Hledíme k Janu Křtitelovi, jeho rodičům – Alžbětě a Zachariášovi, dokonce ještě dál, až k Janovu pradědečkovi – knězi Idó, který byl působil na Šalamounově dvoře. Zaslíbení rodu Davidova je patrné. Lze říci, že v každé další generaci je vždycky o něco silnější. Zachariášovo působení se děje v době, kdy se z babylonského zajetí vrací další židé, připravuje se dostavba v sutinách dosud ležícího chrámu. Lid očekává, že těmito událostmi přichází nový věk. Zachariáš však nedefinoval příchod nového věku nějakými událostmi na zemi, ale odkazoval na to, že nový věk je v rukou Božích. – Hospodin činí vše nové. Skutečně tomu tak je. Když přeskočíme několikero období církevního roku, poznáváme, učiněno jest vše nové. Období před příchodem Pána je jiné než po jeho narození, Novou kvalitu má období Zjevení Páně, jiné je postní období a tak postupně dál. Hospodin činí nové, mění. V proudu dní míjejících se měníme také my. Smíme doufat, že ku obrazu jeho. Z Boží perspektivy nejde o žádné míjející dny. Předurčenost, objektivita a věčnost. Tři fenomény, které nás mohou provázet následujícím časem. Časem? Nebo tři fenomény, které žijeme v bezčasí, ve věčnosti? Skutečnost, která jest, můžeme z ješitnosti nazývat plánem. Ano. Vždyť často čteme, slýcháme či používáme úsloví Boží plán. Může jít o byť Boží plán, jestliže jde o Boží jsoucno?
O tom všem mluví také Zachariáš, když uvádí, že to bylo „ústy svatých proroků od pradávna“. Pradávno, věčnost. V jakých dálavách a hloubkách se to pohybujeme? Kam nám dovoluje Hospodin nahlédnout? Tam někde je stvoření. Stvoření země, člověka, profilace jeho úlohy na tomto Božím statku. Stvoření a přece věčnost. I spása je dokonána, protože je od věčnosti.
Co je v tomto systému věčnosti subjektivní? Co, kromě vlastní hříšnosti? Jak strhující a tajemné uvažovat v intencích věčnosti!
Jak uklidňující je označení, že Zachariáš, otec Jana Křtitele byl naplněn Duchem svatým! Jakou jistotu takové poznání mohlo přinášet lidem v jeho okolí! Jak se to poznalo? Věděl to Zachariáš sám o sobě, že je obdařen tímto darem? Toto naplnění umožnilo Zachariášovi znát události Boží, Boží jsoucno a vyřknout nadějnou větu o tom, že Hospodin vzbudil nám mocného spasitele. Nově bude naplněna smlouva mezi Bohem a Abrahamem. Kolik lidí tuto zvěst pochopí mimo tu hrstku scházející se v chrámu, když Satan prochází zemi křížem krážem.
Nebudeme soudit, abychom nebyli souzeni, ale starejme se o to, abychom pochopili a uměli tu novou zvěst žít. Proměňovat ji v život! Vždyť čemu nás Písmo svaté učí. Žít. Žít v Kristu. Zachariášův život ukazuje, že všechno závisí na tom, jak pevně přilneme k Bohu. Sami, aniž bychom k tomu potřebovali dlouhý rodokmen zaslíbených. Jaké ovzduší dokázal vytvořit uprostřed své rodiny. On, Alžběta, Jan. Obdivujme se moudrosti, jaká panovala mezi Janovými rodiči. Dokázali odmítnout tradici pojmenovávání synů po otcích a narodivší se syn byl Jan. Tak, jak rozhodla matka Alžběta a potvrdil otec Zachariáš. Bylo pro ně obtížné, odmítnout konformitu? Rozhodnout se jinak, než jaké je obecné očekávání. Ve jménu Krista Ježíše. Jehož narození budeme slavit při Božím hodu vánočním, ale který jest spoluvěčný, nestvořený, nezměrný, ani dřívější, ani pozdější, roven i Bohu i Duchu, v jehož vtělení věříme. Narozen v těle, ale přesto věčný v Trojici. Není teorie, která by vysvětlila takový protimluv. Jediné, co máme ku pomoci je víra.
Adventní období je obdobím christocentrickým. Středobodem uvažování je přicházející spasitel. Martin Luther formuloval v Augsburské konfesi třetí článek – O Božím Synu takto:
Učí se, že Slovo, tj. Boží Syn, přijal na sebe v životě blahoslavené Panny Marie lidskou přirozenost, tak aby v jednotě osoby byla spolu nerozdílně spojena dvojí přirozenost, božská a lidská, jeden Kristus, vpravdě Bůh a vpravdě člověk, narozený z Panny Marie, který vpravdě trpěl, byl ukřižován, umřel, bvyl pohřben, aby s námi smířil Otce a byl obětí nejen za prvotní víru, ale i za všechny hříchy, kterých se lidé dopouští. Týž Kristus sestoupil do nebes pekel, třetího dne vstal z mrtvých, pak vstoupil na nebesa, aby seděl na pravici Otce a věčně kraloval a panoval nad vším stvořením, posvěcoval ty kteří v něho věří, sesílaje jim do srdcí Ducha svatého, aby je spravoval, potěšoval a obživoval i bránil proti ďáblu a moci hříchu. Týž Kristus zjevně přijde soudit živé i mrtvé, a tak dále, podle Augsburského vyznání. Tolik Augsburská konfese.
Biblické příběhy nejsou pohádka, abychom nesměli znát poitu. Známe dobře finále, k němuž nás Kristus vede a jehož přicházení sledujeme. Vždyť ale věčnost nemá ani finále, ani začátek, ani epilog. Co tedy budeme dělat v objektivním Božím jsoucnu? Třeba – hledat v něm své místo. Nizozemský theolog Gilbertus Voetius položil otázku: „Proč je člověk poslán?“ Hledejme na ni skrze našeho Pána a Spasitele odpověď!
Řád a harmonie obsažená ve Svaté Trojici, nechť se rozhojní v každém z nás. Staň se vůle Boží!