Adélo, byla jsi první konfirmandka našeho sboru (církevní sbor ECAV v Praze) a chtěla bych se zeptat, jak probíhala příprava na konfirmaci, jak dlouho trvala a jak potom proběhla samotná konfirmace.
Nejdřív jsem s Davidem Jurechem, tehdejším sborovým farářem, mluvila o celé myšlence a smyslu víry. Pak jsme probírali nějaké biblické příběhy a učila jsem se i fakta. Chodila jsem do kostela každý víkend. Samotná konfirmace probíhala tak, že jsem v kostele přeříkala: Otče náš… David se mě zeptal ještě na pár věcí, no a bylo to.
Co se ti na konfirmační přípravě líbilo? Jak jsi vnímala konfirmaci, byla to pro tebe spíš těžká zkouška, nebo jsi to brala spíše jako slavnost?
Na přípravě se mi líbilo, že jsme probírali spíše filosofii víry a Bible. Brala jsem to spíše jako slavnost, ale teď si uvědomuju, že to pro mě mělo hlubší význam. Hlavně v prohloubení mé víry a pochopení, co pro mě víra znamená. To byla ta těžká zkouška. Uvědomit si, že opravdu věřím v Boha, mi trvalo asi ještě dva roky po tom, co jsem byla konfirmována.
Stalo se tehdy něco konkrétního, co ti umožnilo na svou víru nahlédnout jinak, poznat ji hlouběji?
Ano, bylo to pro mě v té době velmi těžké.
Jak jsi v té době žila, kolik ti bylo let? Jak tě konfirmační příprava a samotná konfirmace ovlivnily? Změnilo se něco tím, že jsi chodila na konfirmační přípravu a že jsi byla konfirmována?
Bylo mi kolem dvanácti let. Byla jsem v té době hodně ve stresu, protože v té době jsem měla osobní problémy: Moji rodiče byli v té době čerstvě rozvedení a pro mě bylo opravdu těžké se s tím vyrovnat. Samotná konfirmační příprava mi odváděla myšlenky jinam, mohla jsem se opravdu soustředit jen na tu konfirmaci. Po konfirmaci jsem ze začátku necítila změnu. Ale teď ji opravdu cítím. Změnilo to pohled na můj život.
Jakým životem žiješ teď aktuálně? Kam chodíš do školy? Jaké to je být mladá evanglička, luteránka v Praze 21. století?
Myslím, že můj život se stává mnohem vyváženějším a klidnějším. Právě teď studuji na gymnáziu, na kterém je pro mě osobně docela těžké být věřícím. Hodně mých profesorů nepřijímají víru jako součást mého života, a tak i tak o ní mluví. Někteří hází všechny víry do stejného pytle, a to mi opravdu vadí.
Můžeš nám vyprávět nějakou situaci ze školy, která ti vadila?
O hodině společenské výchovy jsme diskutovali o křesťanství a jedna spolužačka řekla, že víra nemá žádný smysl a že není pravdivá. A můj pan profesor už asi rok věděl, že věřím, a přesto ji nechal mluvit. Říkala, že vše je jen chemie, to mi zas tak nevadilo. Ale pak řekla doslova: “V Boha věří jen ignoranti.” To mě opravdu ranilo a bohužel pan profesor s tím nic neudělal.
Jak tvé vyznání vnímají tvoji vrstevnici? Jaké jsou jejich reakce, když jim vyprávíš například o konfirmaci, o našem sboru atp.? Jeví o náboženství zájem? Jsou sami členy nějaké církve?
Většina mých vrstevníků respektuje mou víru a občas se i zajímají o zvyky nebo nějaké biblické příběhy. Ale jsou tu samozřejmě lidé, kteří to respektovat neumí, mluví o víře jako nesmyslné a tvrdí, že se víra nedá vědecky podložit a tak. Ve své třídě jsem jediná věřící a mimo školu mám opravdu jen málo přátel, kteří by věřili. Ano, někteří jsou členy evangelických a katolických církví.
Jak se například tví kamarádi zajímají o tvou víru? Na co se tě konkrétně ptají? Jak dávají najevo, že tě jako luteránku respektují?
Ptají se mě na to, jestli jsem byla v kostele, co znamená konfirmace. Většinou mě brání před lidmi, kteří právě nerespektují mou víru, když já se nechci v ten moment bránit.
Několik tvých rodinných příslušníků je taky členem naší církve. Jakou roli hraje podle tebe náboženství ve vaší rodině?
Pro naši rodinu je to hlavně o hluboké víře. Nikdo nás nenutí chodit do kostela nebo tak. Modlíme se před společným jídlem, protože chceme. Naše rodina opravdu věří v Boha, a to hraje velikou roli v našich životech.
Když se podíváš daleko do budoucnosti – jakou roli bude podle tebe hrát náboženství ve tvém životě v dospělosti? Chtěla bys například nechat své děti pokřtít? Chtěla bys jednoho dne mít svatbu v kostele?
Své děti bych určitě chtěla nechat pokřtít. Ráda bych také měla svatbu v kostele, ale určitě bych chtěla respektovat i víru mého potencionálního manžela. Respektovat víru jiných je pro mě velmi důležité, a proto bych to nejdřív konzultovala s ním. Já budu v Boha věřit pořád.
Co bys radila budoucím konfirmandům v našem sboru? Co bys jim mohla říct jako “dobrou zvěst”, jak bys je povzbudila a motivovala?
Řekla bych jim, že mít pochyby je v pořádku. Já jsem taky pochybovala, ale teď opravdu věřím. Samotný proces konfirmace je příjemný a milý. Nikdo vás do ničeho nenutí, je to jen vaše rozhodnutí, jestli vůbec chcete být konfirmováni, nebo ne. Víra v Boha je pro mě teď velice důležitá a pomáhá mi v těžkých situacích.
Otázky kladla Magdalena Hromadová