Fundamenty luterské theologie: Jan 1, 15–18
Nejprve náš text, jak jsem si ho přeložil v polovici loňského roku:
15 Jan [Křtitel] o něm [tedy o Ježíši] svědčil životem i smrtí a volá: „Tenhle byl ten, o němž jsem řekl: »To je ten, přicházející po mě, který byl a je přede mnou!,« protože byl dřívější než já!“ 16 Vždyť z jeho plnosti jsme přijali všichni, a sice milost naproti milosti!
17 Neboť Zákon byl darován skrze Mojžíše, ale Milost a Pravda se stala skrze Ježíše Krista!
18 Boha kdysi–nikdy nikdo neviděl; jednorozený Syn, který je v náruči Otcově, to On [o Něm] vykládal…
A jak jsem si ho opětovně přeložil letos:
15 Jan o Něm [vtěleném Slově & Božím Synu] svědčí –
Vykřičel: „To byl On – ten, o kterém jsem řekl: ‚Ten, který sice přichází za mnou, ovšem byl a je přede mnou – protože byl dříve než já!‘“ 16 Takže jsme z Jeho plnosti přijali my všichni, a sice milost ve prospěch daru milosti! 17 Takže Zákon byl sice darován Mojžíšovým prostřednictvím, ovšem Milost a Pravda nastala prostřednictvím Ježíše Krista. 18 Boha až doposud nikdo nikdy neviděl; jednorozený Syn [a Bůh] – Ten JSOUCÍ, který je v Otcově náruči, to On nám to coby exegezi vyložil!
***
Milé sestry a milí bratří!
Myslím, že co Vás překvapí na první pohled / přečtení (ano, tohle není klasické kázání, které by se mělo poslouchat) je struktura těch mých dvou překladů, po pravdě jsem se sám překvapil ☺. První překlad se totiž soustředí na obsah a myšlenkové rozčlenění „Janova kázání“ – četl jsem spíše theologicky a ptal se: Čemu nás evangelista Jan učí, resp. chce naučit? Druhý překlad se soustředí na celek – je to jedno celé „Janovo kázání“ – četl jsem spíše spirituálně a ptal se: K čemu nás chce Jan povzbudit? Důležité je mít povědomí o tom, že theologickou a spirituální četbu nakonec nejde oddělit, a obecněji, že nejde oddělovat theologii a spiritualitu. Víra – i ta lutersky chápaná – nakonec jako duchovní život vždycky nějak přisedá na náš všednodenní život. (O tohle zřejmě šlo apoštolu Jakubovi, jenže Luther, třebaže to chápal, přece se pořád hodně bál „skutkařského“ nepochopení nebo zneužití.)
Máš text začíná jménem „Jan“, ovšem bez přívlastku, žádný „Křtitel“, „křtící“ či „který křtil“… Proč!? (Dlužno podotknout, že to tak je i v předchozích verších Janova prologu.) A tu se právě dostáváme k onomu dualismu: theologie (contr)a spiritualita; neboť co se jednou (na rovině theologie) projevuje jako „bytostná důvěra“, to se potom na rovině spirituality projevuje jako „radostné následování“. O kterého Jana totiž v Janově evangeliu jde!? O Jana – Křtitele nebo o Jana – Evangelistu?! Theologicky viděno pokračuje to zásadní a opravdu důležité ze zvěsti Jana Křtitele v kázání Jana Evangelisty, kde je to dále promýšleno a rozvíjeno: (po)ukazování na Krista jako Božího beránka („beránčí christologie“), paradoxní význam Boží slávy zjevující se skrze utrpení (oslavení = ukřižování, smrt), prolamování jinak skrytého Boha k nám… Spirituálně viděno následuje Jan Evangelista cestu, kterou „prošlapal“ Jan Křtitel = setkání s živým Ježíšem Kristem a „chození s ním“, potřeba se pro Evangelium všeho vzdát a riskovat, utrpení pro Evangelium… Evangelista Jan sice spojuje první řádky svého evangelia s Janem Křtitelem, ovšem už tím, že odmazává jeho tradiční „příjmení“, dává na vědomí, že se v tomhle příběhu hledá a vidí sám a že se s Janem Křtitelem může leckdy a v ledasčem ztotožnit. Ostatně dnes je Jan, Jeník, Jenda, Honza, Honzík, Honzíček… ba i ženská obdoba Jana, Janka, Janička, Janinka… jménem stejně tuctovým a přece překvapivým jako tenkrát. Každej „hloupej Honza“ (a nejen Honza jménem!) se v tomhle příběhu může najít, se může s tím i oním Janem ztotožňovat, vždyť jméno Jan znamená „Hospodin_se_smiloval“ (hebrejský kořen ħnn – „smilovat se“ + zkratka Božího jména Jo-), takže každý / každá může z tohoto příběhu zaslechnout, že se nad ním Hospodin smiloval, každý / každá, kdo ví, že se nad ním Hospodin smiloval, se může v tomhle příběhu najít, a každý / každá je zase povzbuzován, aby to, že se právě nad ní / ním Hospodin smiloval, radostně žil a tak o tom svědčil. (Proč by se jinak Jan ve svém evangelium tolik maskoval a hrál s námi „hru na schovávanou“ s termínem „milovaný učedník“?)
Další, co z našeho textu slyšíme je „svědčit“… nám bylo vydáno svědectví, my máme vydávat svědectví. Řecké sloveso martyreín však v sobě nese to, co známe z polatinštěného termínu martyrium, jelikož se tohle slovo stalo speciálním termínem pro líčení utrpení raně křesťanských mučedníků prvních staletí po Kristu, a pak i – nutno říci, že oslabeně – termínem pro jakoukoli vleklou a těžkou životní situaci (jakož i zkušenost). Svědčit o Kristu je a není lehké. Svědectví o Kristu je vždycky spojeno s potřebou se cele nasadit, je spojeno s riskem a rizikem. Pro jedny to bude pohoršení – a třeba už nás nebudou chtít potkávat, pro jiné to bude bláznovství – a nebudou si s námi vědět rady… ale pak se člověk setká s otevřeným srdcem a do toho všeho zase vstoupí sám Ježíš. Ono nás to chce vést ke Kristovu kříži, vždyť Ježíš podle janovského podání říká Pilátovi: „Já jsem přišel, abych vydal svědectví Pravdě; kdo je z Pravdy, slyší můj hlas!“ (J 18, 37) Kvůli tomuhle jeden Jan „ztratil hlavu“, jinej Jan kvůli tomuhle skončil v doživotní (?) izolaci na pustém ostrově, ale oběma za to Ježíš stál, protože oni za to stáli Jemu. (Filosof Patočka – také Jan ☺– prý takhle uvažoval o pravdě, pro kterou se je člověk ochoten nasadit jen tehdy, když mu ta pravda za to stojí – když té stojí Pravdě za to stojí.)
Výrazem překládaným jednak minulým časem: „vykřičel“, jednak prézentem: „volá“ – v originále perfektum, jež lze číst tak i tak – se dává najevo jednak to, že biblická zvěst došla v Ježíši Kristu plnosti, že k ní už nejde (a není potřeba) nic přidat, ani od ní nelze nic ubrat – co mělo být řečeno, bylo řečeno, když „se Slovo stalo tělem“ (J 1, 14); jednak to, že s touto plností se je zapotřebí stále znovu setkávat… každodenně v ní znovu (a znovu) uvěřit a nechávat se jí naplňovat.
Jan Křtitel přece zvěstoval pokání a potřebu změnit život („obrácení“, řecky metanoia), což Jan zamlčuje, poněvadž předpokládá, že to jeho čtenáři dobře znají od ostatních (synoptických) evangelistů. Pak tu ovšem byla milost, kterou Jan Křtitel sám o sobě zvěstovat nemohl – mohl jen ukazovat k Bohu, coby jejímu zdroji a dárci. Evangelista pak dospívá k tomu samému, k čemu později (historicky–časově, i když Pavlovy listy jsou jistě dřívějšího data nežli Janovo evangelium) došel Pavel s tím jeho: „Chci tím říci: Smlouvu, od Boha dávno pravoplatně potvrzenou, nemůže učinit neplatnou zákon, vydaný teprve po čtyřech stech třiceti letech, a tak zrušit slib.“ (Gal 3, 17) Pavel totiž v epištolách Římanům a Galatským dospěl k poznání dvou základních principů v Božím slově, které stojí vedle sebe, při sobě a proti sobě: Zákona a Evangelia… ale o těch promluvíme za chvilku; teď je pro nás důležitý existenciální moment Janovské zvěsti, kdy Jan Křtitel (ale i Jan Evangelista) konfrontuje vlastní pýchu s realitou Boží svatosti a velikosti… a naštěstí dospívá k pokoře a zvěsti o pokání. Zde je důležité pochopení obrazu / obratu „milost naproti milosti“ či „milost ve prospěch daru milosti“… jde o naprostou změnu nás samotných v jednom jediném okamžiku – „jiný stav“, anebo o postupný proces? Je milost jako prezidentská (soudem potvrzená, forenzní) milost či amnestie, anebo je milost Božím působením v nás, jako postupné dílo (třeba stavba domu – pavlovský obraz)? Jde tu o jedinou a jedinečnou událost Kristova kříže, anebo o celoživotní dílo a působení Ducha svatého? Dá se to rozhodnout, a má se to vůbec rozhodnout!?
V dalším textu bych si rád pomohl „tabulkami“, ostatně je měl rád i Luther – viz příslušnou část v Malém katechismu zvanou tabule povinností, což jsou nakonec povzbuzující biblické verše (evangelikál by zajásal).
První dvě tabulky nám ukáží problém toho, že evangelium je sice historický žánr – „posvátná biografie (hagiografie)“, ale přesto do něj nejde vstoupit jinak nežli existenciálně.
Jak vidíte, evangelistu Jana bychom mohli směle vidět v evangelikální perspektivě: vždyť si také libuje v dualismech (jako Pavel, třeba někdy „trochu zamlčovaných“) – světlo a tma, život a smrt, pravda a lež… ale opravdu Jan vidí tak ostrý předěl před × po, nedělal ho přece ani Pavel (byť měl po damašské události – setkání se Vzkříšeným – nejlepší předpoklady proto to tak mít). Vyprávěl by Jan vůbec o předvelikonočním Ježíši (a třeba o svém vtipném „závodění“ se zbrklým Petrem), kdyby to neprožíval existenciálně a ve vzpomínkách vlastně každodenně. A může starý člověk, kterým evangelista při svém psaní jistě byl, na jednu stranu „nežít ve vzpomínkách“ (?) jinak, než že jimi napořád ještě měří svou současnost.
Janovo evangelium nás posléze přivání k základnímu dualismu: Zákon (contr)a Evangelium / Milost –
Obě „formy“ zvěstování–kázání Božího slova jsou spojeny s prostředníky. Boží Zákon s Mojžíšem, kdežto Evangelium s Ježíšem. Nejde tu však o „temporální omyl“ Zákon = Starý Zákon (jsou tu přece sáhodlouhé a podrobné zákoníky) = příběhy o Mojžíšovi × Evangelium = Nový Zákon (jsou tu přece čtyři evangelia, Ježíšovy životopisy) = příběhy o Ježíšovi. I ty příběhy o Mojžíšovi přece (už) obsahují plno zmínek a vyprávění o Boží záchraně a milosti (zkušenost exodu a dosažení Zaslíbené země); příběhy o Ježíši zase obsahují plno tvrdých Ježíšových příkazů (viz kázání na hoře). Jde tu o něco ještě zásadnějšího… Starý Zákon se přece koncentruje kolem Božích přikázání (Desatera), která nám říkají, co máme dělat my. Nový Zákon se přece koncentruje kolem evangelií, ze kterých slyšíme (či čteme) o tom, co pro nás udělal Ježíš, Bůh sám, o tom, jak nás svým křížem a vzkříšením zachránil a vykoupil. (Evangelista Jan je v tomhle dobrý luterán ☺, jelikož by se mohlo zdát, že má „pneumatologický deficit“, poněvadž je tak kristocentrický, že o Duchu svatém mluví jinak, že jeho působení vnímá hodně implicitně, i když zase umí promluvit třeba o Paraklétu–Potěšiteli.)
Teď se vracíme na začátek k tématu „svědectví“, to pro Jana není primárně spojeno s hlásáním Zákona, ale s hlásáním radosti v Ježíši a pro Ježíšovo dílo – s Evangeliem. Ten, kdo k sobě „pustí“ Boží Zákon tak radikálně jako Jan Křtitel, ten má otevřené srdcem, aby se k němu dostalo to, nač Jan Křtitel ukazuje, ale co sám neumí dát, čeho není a nemůže být zdrojem… to už je úkol Jana Evangelisty, aby v tomhle svého jmenovce doplňoval (a překonával) a promluvil o zdroji milosti = o Ježíši Kristu.
Onen dualismus ve zvěsti Písma–Bible však má svůj přímý důvod i důsledek v našem vnímání Boha jako takového, v Bohu jako takovém, neboť ho nemůžeme vnímat jinak než jako buď a jednou hněvajícího se skrytého Boha – když slyšíme Zákon, anebo a jednou jako milujícího zjeveného Boha – když slyšíme Evangelium.
Právě sem míří evangelista Jan svým konstatováním o Ježíši Kristu jako člověku, v jehož tváří „dostal Bůh tvář“, jako o člověku, který nám definitivně ukázal, jaký je Bůh (poněvadž jde – pozdějším termínem – o „Bohočlověka“, „pravého Boha a zároveň pravého člověka“). Použitý termín exegeze pak je důležitý proto, že naše úvahy vrací k Písmu–Bibli, s níž je Ježíšova zvěst v souladu a která tuto Ježíšovu zvěst–exegezi obsahuje.
Milé sestry a milí bratří, jak můžete vidět, advent je také o promýšlení samotných základů naší víry v jejím luterském pojetí, nechme se k tomu promýšlení pozvat ☺.
Požehnaný zbytek adventu!