Kázání na text: Lukáš 1, 57-67 (Jaroslav Vokoun)

Před časem jsme společně četli Ježíšova podobenství o ztracené ovci a o ztracené minci. Obě podobenství vrcholila tím, že hledající nalezne ztracené věci a pozve své přátele a sousedy či přítelkyně a sousedky, aby se radovali spolu s ním: „Radujte se se mnou, protože jsem nalezl ovci, která se mi ztratila.‘ ‚Radujte se se mnou, poněvadž jsem nalezla peníz, který jsem ztratila.‘ A na konci následujícího podobenství o ztraceném a znovunalezeném synu vyzve otec služebníky, aby přichystali hostinu a veselili se spolu s ním  – a pokusí se ke sdílení radosti získat i svého rozzlobeného vzorného syna: Máme proč se veselit a radovat, poněvadž tento tvůj bratr byl mrtev, a zase žije, ztratil se, a je nalezen.‘                                     

Evangelista Lukáš zde užívá sloveso, které by se dalo nejlépe asi přeložit jako „spoluradovat se“ (synchairo). Totéž sloveso užívá také v dnešním čtení: „Alžbětě se naplnil čas a přišla její hodina: narodil se jí syn. A když uslyšeli její sousedé a příbuzní, že jí Pán prokázal tak veliké milosrdenství, radovali se spolu s ní.“

Lukáš vypráví obvykle tak, že současně oslovuje čtenáře z pohanství i z židovství. Lukášovi posluchači z pohanství znali sloveso „spoluradovat se“  zřejmě z pohanských mystérií, kde např. osirisovská začínala zvoláním: Nalezli jsme, radujme se společně! (Heurekamen, synchairomen!)  Ale ještě spíše se Lukáš obrací k pohanům, kteří očekávali narození spasitele světa, a spoluradovali se v tomto očekávání budoucích věcí.

Současně se ale Lukáš obrací i na zbožné židy, kteří v jeho době očekávali narození mesiáše a spoluradovali se v tomto očekávání budoucích věcí. Atmosféra tohoto radostného očekávání je atmosférou prvních kapitol Lukášova evangelia. Evangelium podle Lukáše začíná v chrámu, kde se Zachariášovi zjevil anděl, když konal kněžskou službu. V Žilkově překladu čteme: „Zjevil se mu anděl Páně, stojící po pravé straně kadidelního oltáře. Jakmile jej Zachariáš uviděl, vzrušil se a padl na něj strach. Anděl však mu řekl: „Neboj se, Zachariáši, neboť tvá prosba byla vyslyšena: tvá žena Alžběta ti porodí syna a dáš mu jméno Jan. Budeš míti radost a veselí, a mnozí se zaradují z jeho narození.“ A ta chvíle tedy nyní konečně přišla, mnozí se radují, spoluradují z narození Jana Křtitele.

A jako se v podobenstvích o ztracené ovci a o ztracené minci jejich nálezci spoluradovali  se svými přáteli a sousedy, tak nyní se s Alžbětou a Zachariášem spoluradují i jejich sousedé a příbuzní. A je skutečně důvod se radovat a spoluradovat z narození dítěte, a společnost, v níž se to neděje, není nějak v pořádku. Také vy jste sem dnes někteří přišli jako sousedé a příbuzní a spoluradujete se s rodiči, kteří přinesli své dítě ke křtu.

Ale doufám, že váš důvod k radosti je ještě větší: Alžbětini sousedé a příbuzní viděli narození dítěte ve vztahu k Bohu: Alžběta byla již stará a neplodná, takže v narození dítěte rozpoznali zásah Božího milosrdenství: „A když uslyšeli její sousedé a příbuzní, že jí Pán prokázal tak veliké milosrdenství, radovali se spolu s ní.“ Obecně jako židé věděli, že Hospodin je milosrdný, ale to byla teorie; nyní to však zažili z vlastní zkušenosti.

Většina překladů překládá, že Hospodin Alžbětě prokázal své milosrdenství. Doslovný překlad řeckého slova (emegalynen) by musel znít: učinil velkým, magnificavit (Vulgata), učinil zjevným to, co jsme tak nějak teoreticky věděli, ale z vlastní zkušenosti neznali. Kralická Bible přeložila: A uslyšeli sousedé a přátelé  její, že Hospodin veliké učinil s ní milosrdenství své, i  radovali se spolu s ní.  Jeruzalémská Bible překládá: Její sousedé a příbuzní se dozvěděli, že Pán nad ní dal zazářit svému milosrdenství, a spolu s ní se nad tím radovali. Slovenský ekumenický překlad říká: Keď jej známi a príbuzní počuli, že ju Pán obdaroval milosrdenstvom, radovali sa s ňou. A slovenská luterská Bible překládá: A susedia a príbuzní počujúc, že Pán zveľadil pri nej svoje milosrdenstvo, radovali sa s ňou.

O tuto zkušenost v Lukášově vyprávění jde: Končí doba, kdy se zdálo, že Bůh nejedná, kdy proroci zmlkli, Boží zaslíbení se nenaplňovala. Byla to doba vykladačů Písma, učitelů a zákoníků, doba moralizujících farizejů – ti vzorně plnili přikázání, ale netušili nic o tom, co Bůh dělá dnes a s námi. A také to byla doba chrámového provozu. V takové době zřejmě církve v posledních dvou staletích žily, v době kdy na místo proroků a svědků Božího jednání nastoupili profesoři teologie a učitelé morálky a organizátoři  dobrých skutků. Nic proti nám profesorům teologie (: , ale víra v Hospodina zredukovaná na výklad textů a konání dobrých skutků postrádá to, co se tehdy konečně vrátilo: Najednou se Zachariášovi zjevil anděl, předpověděl budoucí Boží jednání v jeho životě, dokonce mu dal znamení v podobě oněmění, pak anděl zvěstoval ještě větší věci Marii, poté se setkaly Marie a Alžběta a zažily jakési vnitřní působení Ducha svatého, které se projevilo navenek i Mariiným prorockým chvalozpěvem. A nyní Bůh učinil velkým své milosrdenství, zjevil konkrétně své milosrdenství v Zachariášově a Alžbětině životě.  A tak Zachariáš projeví svou víru v andělova slova tím, že napíše na tabulku, že se syn bude jmenovat Jan. A v tu chvíli se mu opět vrátí řeč a chválí Boha a prorocky mluví. Svět zbožného žida je opět v pořádku, Bůh opět jedná slovem i skutkem, opět činí velkým (makes great again) své milosrdenství při zbožných lidech,  posílá své anděly a dává řeč prorokům. A všichni se radují a na všechny padá bázeň, jak je tomu tam, kde se člověk setká s Božím jednáním. Všude se mluví o Božím jednání a lidé ta slova uchovávají ve svém srdci, jak evangelista Lukáš velmi zdůrazňuje a naše překlady většinou špatně překládají.

A jak je tomu s námi?  Rozeznáváme ve svých životech Boží jednáníchválíme Boha, že při nás učinil velkým své milosrdenství, že to, co jsme věděli teoreticky, nyní známe také z vlastní zkušenosti? A dosvědčujeme to druhým, aby se mohli radovat spolu s námi? A vede naše svědectví k tomu, aby se o Božím jednání mluvilo všude po judských horách, nebo aspoň mezi pražskými vzdělanci? A aby na ně také padla přiměřená bázeň? Vzbuzuje naše svědectví o Božím jednání v lidech otázky, jako když se tehdy ptali: “Čím to dítě bude?” Modleme se za dnes pokřtěné dítě, aby i o něm platilo, že “ruka Hospodinova byla s ním”, a aby to platilo i o nás. Modleme se i za ty, kdo zde mluví z kazatelny, aby i o nich – o nás  platilo jako o Zachariášovi: “Otevřel ústa a chválil Boha”.  Prosme i za rodiče, aby mezi nimi byla shoda jako v našem příběhu mezi Zachariášem a Alžbětou, když společně odporovali příbuzným v poslušnosti Bohu a dali Janovi jméno, které dostal od anděla. Někteří vykladači soudí, že shoda mezi Zachariášem a Alžbětou v této věci byl zázrak, a jiní zase soudí, že se na tom docela přirozeně domluvili, a další vykladači zase poznamenávají, že shoda mezi manžely je vždycky zázrak. Dej Bůh, aby se tento zázrak v našich rodinách stále znovu odehrával a aby v nich Hospodin stále znovu činil viditelným své velké milosrdenství.