Kázání na Synodu ECAV v ČR 19. listopadu 2021 – 1. list Tesalonickým 5:1-11 (Martin Damašek)

Bratři a sestry,          

uplynul další rok, přichází další synod, další advent a další rok. Opět obrátíme listy kalendáře, opět projednáme a schválíme rozpočet na další rok a opět budeme debatovat a schvalovat novou a další reorganizaci pracovních míst v církvi. Opět nazdobíme Vánoční stromeček, opět nakoupíme dárky, opět povečeříme kapra nebo krocana a opět se opijeme na Silvestra. Opět budeme už druhý rok sledovat zprávy, kolik případů nákazy Covidem bylo včera a kolik je opět hospitalizovaných lidí a opět budeme čekat na tiskovou konferenci Vlády ČR, abychom věděli, jaká opatření se opět mění. Opět budeme diskutovat a přemýšlet, jak se opět poníží státní příspěvek na chod církve a jak vymyslet ten způsob, aby církev měla finanční zdroje na svůj budoucí „provoz“. A opět se budeme na Nový rok probouzet někteří s kocovinou a další dny si v práci opět přát šťastný Nový rok.

            Začínáte se již nudit a začíná vám vadit to neustálé opakování toho „opět“? A zároveň, nikdo z nás o tomto „opět“ nepochybuje a cítíme se v tomto „opět“ bezpečně a tak nějak doma. Toto neustálé a každoroční plánování nám dává pocit bezpečí, pocit klidu a kontroly nad svými životy. V tomto „opět“ se každý den, každý týden, každý měsíc a každý rok realizujeme a tak nějak tímto neustálým „opět“ pronikáme do světa, na kterém tímto svým plánováním svých „opět“ získáváme pocit moci, pocit moci i nad svými vztahy i nad svými životy. Ne náhodou Martin Heidegger hovoří o člověku jako o bytí, které se rozvrhuje. Náš život je tímto rozvrhem sebe sama do budoucnosti, který nám poskytuje pocit „pokoje“ a bezpečí.

            Bratři a sestry, nelžeme si do kapsy, i my žijeme v tomto „pokojném“ a bezpečném vnímání času našich „opět“, jak toto prožívání času popisuje apoštol. Opět až automaticky obracíme listy kalendáře, opět máme synod, opět budeme s rozjásaností otevírat šampaňské, opět budeme debatovat o nové systematizaci pracovních míst, opět budeme čekat, jaká protiepidemická rozhodnutí příjme Vláda, a opět budeme debatovat, jaký je nejlepší způsob financování církve. V tomto „opět“ jsme pohodlně zabydlení a žijeme, jako by toto „opět“ nemělo nikdy skončit. Jako spáč spící hlubokým spánkem v noci nemá pojem o čase. Nebo jako pijan, který si udržuje hladinku, a momenty času jsou pro něho bez významu, ale jsou líně se táhnoucí splývající „věčností“, ve které se cítí v pohodě a v bezpečí, ač se kolem něj děje cokoliv. Takový spáč by chtěl, aby poklidná noc trvala co nejdéle, a pijan si udržuje hladinku a sní o tom, že najde způsob, jak nacházet štěstí nad dně lahve na furt.

            „…tu je náhle přepadne….jako bolest rodičku“ či „…jako přichází zloděj v noci.“ Zdá se, že apoštol Pavel zde hovoří o zásadním časovém předělu, zásadní časové události a užívá barvitá slova, kterými nám přibližuje překvapivost, důraznost a až násilnou dramatičnost daného momentu. A jestli se nás zatím nedotýká naléhavost Pavlových slov, věnujme pozornost, co apoštol praví o tom, co následně přijde, čím je tento náhlý okamžik těhotný: Zhouba, které neuniknou, propadnutí Jeho hněvu. Stejně jako bratři a sestry v Tesalonice, ani nám nemusí Pavel vysvětlovat, o jakém dějinném okamžiku hovoří. Bratřím a sestrám v Tesalonice stejně jako nám bylo při jeho slovech jasné, že hovoří o parusii, o Kristově příchodu, kdy bude Pán pánů a Král králů soudit živé i mrtvé a Jeho království bude bez konce.

            Apoštol však Tesalonickým obšírně nepíše o této události, ani nemusí, jistě při svém zakládání církve v Tesalonice bratřím a sestrám zprostředkoval slova Pána o tom, že z chrámu nezůstane kámen na kameni, až se vrátí jako soudce světa. To, na co se Pavel soustředí, je spíše stav či způsob života lidí v čase před a v tomto rozhodném okamžiku Kristova návratu. Na jedné straně jsou ti, kteří spí jako v noci nebo jsou jako pijani, kteří se opíjejí pod pláštíkem noci, kteří si říkají, že „je pokoj, nic nehrozí“, žijí zabydlení v neustálém „opět“, na tento „pokoj“ a bezpečí neustálého „opět“ spoléhají a až přijde Pán soudit živé a mrtvé budou překvapeni, neuniknou Božímu hněvu a zhoubě. Jan Amos Komenský měl pro tuto bezpečnou zabydlenost v „opět“ sebe rozvrhování se výstižné slovo staré češtiny: Samosvojnost. Jako bychom ve svém zařizování se a rozvrhování se a ve vlastní jistotě „pokoje“ a bezpečí nepotřebovali zákon, který nám ukazuje naši nezajištěnost, nedostatečnost a který klade meze naší pýše a žárlivosti, kterými se tak rádi zmocňujeme světa a našich bližních. Jako by první přikázání bylo zbytné, když máme bázeň před budoucností a spoléháme na důvtip svého vlastního rozvrhování se a své zabydlenosti ve vlastních jistotách.

Na straně druhé jsou pak ti, kteří samosvojní nejsou, nespoléhají na vlastní rozvrhování se do nekonečného „opět“, ale jsou si vědomi toho, že prach jsou a v prach se obrátí, v zrcadle zákona vidí vlastní zoufalství a svůj život vkládají do milosti Pána Ježíše Krista, který za nás zemřel, „abychom my, ať živí či zemřelí, žili spolu s ním.“ Ti bratří, o který píše Pavel, nejsou ve tmě hlubokého nevědomého spánku a mátoživé opilosti, nýbrž jsou syny světla, tedy toho světla, o kterém evangelista Jan vydává svědectví. Bratří v Tesalonice neprodlévají v tom těžkém spánku a mátoživé opilosti noci, v níž jsou zabydleni a cítí se v pohodě a v bezpečí, ale byli zasaženi paprskem Boží milosti, která na Golgotě rozetnula nejen chrámovou oponu, ale i dějiny, rodiny a všechny lidi. Toto je rozhodující okamžik dějin světa i životů každého z nás: Buď jsme zasaženi paprskem světla milosti Kristova kříže a jsme adoptováni za syny tohoto světla, které přišlo mezi nás do světa, anebo setrváváme ve vlastní samosvojnosti slepí a spokojení v hlubokém bezčasém spánku a v rozmlženosti opilství. Bratří v Tesalonice nepatří noci, neb i přesto, že jsou ve tmě světa, světlo milosti, které zahlédli v evangeliu trpícího Boha na kříži, září svojí láskou jejich očím tak, že nemohu ve tmě světa zabloudit. I když svět spí a opíjí se v noci, synové světla byli uchváceni věčným světlem, které mezi nás prišlo a za nás vyneslo kříž na Golgotu a které vede srdce všech, které si Beránek na kříži adoptoval. Pro bratry v Tesalonice není noci a pro jejich srdce není tmy, jejich srdce spočinula ve víre a v důvěře láskyplnému a pokoj dávajícímu Beránku a proto, i když spí, jejich srdce bdí a s nadějí vyhlížejí příchod svého milovaného Pána. Proto nebudou překvapeni, nemohou být překvapeni Jeho příchodem. Beránkův příchod pro ně nebude jako překvapivý příchod zloděje, který jiné okradne o jejich zabydlenost v sebe rozvrhování se. Bratří v Tesalonice jsou syny světla, kteří v nadějí a s důvěrou hledí vstříc a očekávají opětovný příchod Beránka, který za ně zemřel, aby, ať živí či zemřelí, žili spolu s ním, nepropadli spravedlivému Božímu hněvu podle zákona, ale aby došli spásy skrze Pána Ježíše Krista.

Dokonáno jest! Trpící Bohočlověk na kříži zakusil plný kalich lidského utrpení i největší samotu nepochopení a jeho nohy, ruce, čelo i bok pocítily bolest trestu, který si zasloužíš Ty, bratře, Ty sestro, i já za své hříchy, ale mírný Beránek visící na kříži neotevřel svá ústa. Dokonáno jest! Za Tebe, bratře, za Tebe, sestro, za mě zemřela Pravda na kříží, Pravda, která je příliš láskyplná a mírná na to, aby byla Pilátem vůbec poznána. Dokonáno jest! Za Tebe, bratře, za Tebe, sestro, za mě všemohoucí a svatý Bůh přišel do této smrduté žumpy světa, aby k sobě přitáhl ty, kdo si nad sebou zoufají a jsou nemocní. Dokonáno jest! Za Tebe, bratře, za Tebe sestro, za mě, ztroskotance a červa, který je plný hnusného hnisu, když se podívá do svého nitra, jak říkával profesor Sokol, přijal trest a veškerý spravedlivý hněv Ten mírný, který potupně visí na kříží. Svět nepoznal větší lásky, nepoznal větší milosti a nepoznal větší moci, než je Ukřižovaný, který sám ze své lásky a milosti se vzdal své všemocnosti, v bezmoci trpí a umírá na kříži a zároveň k sobě přitahuje ty, kteří touží po pomoci a kterým z kříže přináší vysvobození a záchranu.

Dokonáno jest! A co tedy zbývá? Bratří v Tesalonice, tedy církev, má dvojí příkaz a úkol. První je příkaz samotného Pána Ježíše Krista: „Jděte ke všem národům a získávejte mi učedníky, křtěte je ve jméno Otce i Syna i Ducha svatého a učte je, aby zachovávali všecko, co jsem vám přikázal.“ (Matouše 28:19, 20) A zároveň příkaz apoštola Pavla Timoteovi: „Hlásej slovo Boží, ať přijdeš vhod nebo nevhod…“ (2. Timoteovi 4:2) Ale k tomu, aby tento příkaz samotného Krista a příkaz Pavla mohli bratří v Tesalonice vůbec plnit, Pavel je láskyplně a starostlivě instruuje: „…buďme střízliví, oblečme si víru a lásku jako pancíř a naději na spásu jako přilbu.“ Apoštol nás varuje před pijanskou závratí, v níž se opilci rozplývá čas do spokojené zabydlenosti a v níž si opilec udržuje svoji hladinku, aby opět a opět mohl spočívat v pocitu zajištěnosti. Místo toho nás apoštol vyzývá k nasazení pancíře a přilby, tedy obrnění se proti svodům a pokušením, aby nás víra, láska a naděje zachovaly v té jediné vysvobozující a zachraňující Pravdě, která nám z kříže zakrvavenými a třesoucími se rty přináší dobrou zprávu: „Amen, pravím ti, dnes budeš se mnou v ráji.“ (Lukáš 23:43)

Dokonáno jest! Stačí nám, že máme Kristovu milost. (2. Korintským 12:9). Buďme tedy střízliví, neupadejme do přeludu bezpečí spánku, ale vyzbrojme se vírou, láskou a nadějí a hledejme především Otcovo království a spravedlnost s pevnou důvěrou, že všechno ostatní nám bude přidáno. (Matouš 6:33).

Amen.