Lukáš 1,39-41 (číst až 46a)
V těch dnech se Maria vydala na cestu a spěchala do hor do města Judova. Vešla do domu Zachariášova a pozdravila Alžbětu. Když Alžběta uslyšela Mariin pozdrav, pohnulo se dítě v jejím těle; byla naplněna Duchem svatým a zvolala velikým hlasem: „Požehnaná jsi nade všechny ženy a požehnaný plod tvého těla. Jak to, že ke mně přichází matka mého Pána? Hle, jakmile se zvuk tvého pozdravu dotkl mých uší, pohnulo se radostí dítě v mém těle. A blahoslavená, která uvěřila, že se splní to, co jí bylo řečeno od Pána.“ Maria řekla: „Duše má velebí Pána a můj duch jásá v Bohu, mém spasiteli…
Dnešní evangelium navazuje na vyprávění o tom, jak byl anděl Gabriel poslán do Nazareta k dívce jménem Maria a zvěstoval jí, že se jí narodí syn, který bude nazván synem Nejvyššího. Maria na toto zvěstování odpověděla vírou, ačkoli se jí to zdálo lidsky nemožné.
Také my jsme dnes slyšeli zvěst Písma, slovo evangelia, a odpověděli jsme na ně vyznáním víry. A co tedy ještě zbývá?
O tom právě Lukáš vypráví v dnešním úryvku z evangelia. Anděl Mariině víře zaslíbil znamení: „Hle, i tvá příbuzná Alžběta počala ve svém stáří syna a již je v šestém měsíci, ač se o ní říkalo, že je neplodná. Neboť ‚u Boha není nic nemožného‘.“
Maria se tedy vydává na cestu, aby uviděla, jak se potvrzuje to, co jí bylo zaslíbeno, ačkoli se to zdálo nemožné. A to je i to, co zbývá nám, co je třeba udělat, když jsme slyšeli zvěstování a když jsme na ně odpověděli vírou: Vyjít do světa a očekávat tam, že se v našem životě a v životě lidí kolem nás potvrdí to, co jsme slyšeli zvěstovat v kostele. Očekávat, že se ve světě kolem nás, i ve světě nevěřících, i ve světě „přírody“ potvrdí to, co jsme slyšeli v kostele zvěstovat.
Možná se nám to zdá nemožné a vlastně by se nám to mělo zdát nemožné, protože si tady nepovídáme o tom, co je lidsky možné a co máme ze svých sil konat, ale zvěstujeme, co chce Bůh vykonat v našich životech a v našem světě a co je lidsky nemožné – ale u Boha není nic nemožného. (A zejména od nás starších se pak očekává časem i osobní vyznání, svědectví, že jsme se ve svém životě spolehli na Boží slovo a že se nám potvrdilo. Že jsme postavili svůj osobní život a svůj rodinný život a svůj profesionální život na Božím slově a že toho nelitujeme.)
A Lukáš zdůraznil, že Maria „spěchala“ – spěchala do hor do města Judova. Na tomto spěchu jako odpovědi na zvěstování Lukášovi záleží: Ve druhé kapitole svého evangelia vypráví Lukáš o andělském zvěstování pastýřům a osnova je stejná: Pastýři slyší andělovu zvěst a řeknou si: „Pojďme až do Betléma a podívejme se na to, co se tam stalo, jak nám Pán oznámil.“ V doslovném překladu by to znělo: Pojďme se podívat na to slovo, které se tam stalo.
To je přesně ono, jak Bible chápe Boží mluvení: Slovo se nejen říká, slovo se stává, Bůh činí své slovo skutečností.(Pro naše filoložky: Na tom je možné postavit celou filologii a například profesor Ringleben se o to docela úspěšně pokusil).
A také zde evangelista Lukáš zdůrazňuje spěch: „Spěchali tam a nalezli Marii a Josefa i to děťátko položené do jeslí.“ Nebo v Kralickém překladu vánočního evangelia: Přišli chvátajíce – a v Mariině navštívení Alžběty: Odešla chvátajíce.
Letní kázání by asi mělo spíše varovat před spěchem a chvatem, ale existuje i spěch a chvat, který je na místě, svatý spěch, nedočkavý vidět, jak Bůh naplňuje své slovo v našem světě a v našich životech. Biblické poutnictví se sekularizovalo, máme místo něj turistiku – ale neškodilo by, kdybyste se na svých cestách zajímali i o to, co v příslušné destinaci vykonalo Boží slovo, co tam Pán dnes koná svým slovem, kdybyste tam potkali i Alžbětu či někoho jiného z Božího lidu, kdo vám řekne důležité slovo, prorocké slovo pro Váš život.
Nic proti turistice, ale prázdninový odstup od všedních dnů je i šancí uvidět svůj život z odstupu, tak jak jej vidí Bůh, dát Bohu šanci, aby nás změnil. Lutherův výrok o neděli platí i o našich dovolených: Šest dní budeš pracovat, a sedmý den odložíš svou práci a dovolíš Bohu, aby pracoval na tobě!
Maria tedy přichází k Alžbětě a pozdraví ji a dochází k něčemu, co je fyziologicky celkem obvyklá věc, a přece současně i prorocká událost: „Když Alžběta uslyšela Mariin pozdrav, pohnulo se dítě v jejím těle; byla naplněna Duchem svatým a zvolala velikým hlasem: „Požehnaná jsi nade všechny ženy a požehnaný plod tvého těla.“ Překlad „pohnulo se dítě“ ovšem hodně oslabuje, co se stalo, nejlépe by to vystihl zřejmě překlad: poskočilo radostí dítě v jejím těle. To dobře pochopil Johann Sebastian Bach, který o poskakování Jana Křtitele v Alžbětině těle složil celou skladbu.
Žilka překládá „poskočilo děťátko v jejím životě“, Pavlík „stalo se, že maličké v jejích útrobách poskočilo“, Kralická Bible (a podobně Col, Sýkora aj.) překládá „zplésalo nemluvňátko v životě jejím“ – zplésalo, tedy roztančilo se; Luther přeložil „hüpfete das Kind in ihrem Leibe“ (Vulgata má „ex(s)ultavit“).
Židovský čtenář zde zřejmě vnímal narážku na první biblickou knihu, kde poskakovala dvojčátka v těle své matky Rebeky, také tam se Rebece dostalo prorockého výkladu této události. Ale v souvislosti radostného očekávání příchodu Mesiáše zřejmě Lukáš narážel hlavně na zaslíbení u proroka Malachiáše (3,20): „vám, kdo se bojíte mého jména, vzejde slunce spravedlnosti se zdravím na paprscích. Rozběhnete se a budete poskakovat“. (Radostné poskakování vyjadřuje toto sloveso i v žalmech, u proroka Jeremiáše a také v Luk 6 – v situaci pronásledování!)
Zde ale toto sloveso vyjadřuje především naplnění toho, co bylo řečeno Zachariášovi o jeho synu, který se má narodit: „už od mateřského klína bude naplněn Duchem svatým“.
Minulou neděli jsme zde byli společně svědky křtu dítěte, a možná jsme se ptali, jaký vztah může mít takové nemluvňátko k Bohu. Luther byl ale přesvědčen, že dítě má víru svého druhu, jakousi otevřenost, která neklade odpor Bohu, když je Bůh chce obdarovat (fides infantium), a Bible mluví dokonce o Božím jednání s dítětem ještě před jeho narozením. Proroku Jeremiášovi Hospodin řekl: „Dříve než jsem tě vytvořil v životě matky, znal jsem tě, dříve než jsi vyšel z lůna, posvětil jsem tě, dal jsem tě pronárodům za proroka.“ Tak je i Jan Křtitel už od matčina lůna povolán k prorocké službě a naplněn Duchem svatým.
V Bibli je zjevně a jednoznačně řečeno to, co je v našich životech skryté nebo víceznačné, ale obecně je třeba počítat s tím, že Bůh pracuje i na našich ještě nenarozených dětech a nemluvňátkách a že naše výchova musí objevovat a respektovat toto Boží předchozí jednání při našich dětech a spolupracovat s ním, jinak si nezaslouží nazývat se křesťanská výchova.
Ale i naopak: To, co Bůh činí v prvních dvou kapitolách Lukášova evangelia ve skrytosti, v rodinném či sousedském prostředí, dokonce neviditelně v životě matky, to pak činí zjevně v životě církve – z dnešního vyprávění především naplnění Duchem svatým a jeho dary. A když jsme dnes slyšeli o tom, jak Bůh preludoval poslání církve v životě zbožných žen, tak připomeňme, že do svého veřejného díla zahrnuje Bůh i nás muže…
A tak tedy i my odpovězme jako Maria na Boží zvěst vírou a jako ona a jako pastýři v Betlémě vstaňme a pospíchejme se podívat, jak Bůh uskutečňuje své slovo v našem světě a v našich životech. Jděme a hledejme kolem sebe znamení Božího jednání, „stopy transcendence“ a „šelestění andělských křídel“ (Peter Berger), a jako Rebeka prosme Hospodina, aby nám dal prorocký výklad těchto jinak mnohoznačných znamení.