Milost vám a pokoj od Boha, našeho Otce, a od Pána Ježíše Krista, který sebe samého vydal za naše hříchy, aby nás podle Boží vůle, vytrhl z tohoto zlého věku. Jemu sláva na věky věků. Amen.
Drazí bratři a drahé sestry v Kristu Ježíši, milí Kristovi přátelé!
Text Písma svatého, který je základem našeho společného uvažování nalézáme v Janově evangeliu, kapitola 3., verše 1. – 15.
Mohli bychom všechno zjednodušit, kdoví po kolikáté slyšet Athanasiovo vyznání víry, znovu zopakovat, že vše je trojiční a skončit.
Biblické příběhy jsou ale mnohem barvitější než jednoznačné theologické dogma. Trojičnost je jedinečná jen pro křesťanskou víru. Její ukotvení spadá do 4. až 5. století. Od té doby provází naše uvažování o Bohu. Svátek Trinitatis je svátkem komplexním. Je oslavou toho nejsvětějšího, co v křesťanství máme – Otce i Syna i Ducha svatého. A biblické příběhy vytváří všichni, kteří věří. Každý, kdo je ochoten přijmout fakt, že Bůh stvořil člověka proto, aby s ním měl vztah a současně tento vztah naplňoval. Protože podle Božího algoritmu jsme stvořeni právě k aktivnímu působení a pasívnímu snášení (napsal M. Luther).
O úskalích spojených s aktivním působením a pasivním snášením vypráví dnešní úryvek ze svatého evangelia. V rozhovoru Ježíše a Nikodéma pozorujeme mnohá z nich. Ježíš ukazuje Nikodémovi, jak nevěříme tomu, co Ježíš zná, o čem svědčí a co vidí. Podle Janova evangelia tedy nevěříme Slovu, které bylo na počátku. Slyšíme analýzu od Ježíše, slyšíme intepretaci, čím k nám promlouvá Otec všemohoucí, který zplodil svého jednorozeného Syna od věčnosti a sestoupením Ducha svatého přijal tělo z Marie Panny. Neuvažujeme o ničem jiném než o neustále se opakujícím trojičním cyklu. Ježíš Nikodéma, a tím pádem ani nás, nekritizuje. Vezměme, že jsme na matematickém kolokviu a Ježíš jako matematik par excellence představuje další postup k poznání toho nejdůležitějšího vzorce, vzorce, podle něhož se odvíjí Boží jsoucno. A podobně, jako pro narození Ježíše bylo rozhodující, že Ducha svatý sestoupil na Marii, tak stejně je důležité sestoupení Ducha svatého na nás samotné, abychom byli schopni přibližovat se k poznání Božího vzorce a žít podle něj své životy zde a připravovat se kontinuálně pro život věčný.
Phillipp Melanchton uvažuje o příchodu do věčnosti takto: „Přijdeš ke světlu, uvidíš Boha, spatříš jeho Syna. Poznáš podivuhodná tajemství, která jsi v tomto životě nemohl pochopit: proč jsme byli stvořeni tak a ne jinak, v čem spočívá spojení obou přirozeností Krista.“
Ukažme si na dobrodružnější příběh, než je tento! Neukážeme, protože ho nenajdeme. Při vědomí skutečnosti, že poznáme tajemství, které je nyní tajemstvím samo o sobě, a proto ho nyní vůbec nepřipouštíme. Pro nás neexistuje, a přitom z Boží vůle je. Nic dobrodružnějšího než náš život v Kristu, s Kristem a pro Krista doopravdy není. Přesahuje vše, co si dokážeme, ale hlavně, nedokážeme, představit.
Ne vždy však můžeme v těchto záležitostech rozvažovat v klidu, s pocity radosti a dobrodružného objevování. Možná častěji, leckdy i po dlouhá časová období prožíváme těžkosti, věci nevysvětlitelné, komplikace, danosti, které prostě nemůžeme přijmout. Ptáme se Boha proč. Odpovědi se ovšem nedočkáme. Luther to vysvětluje – kdyby pro Boha existovalo nějaké pravidlo, příčina, důvod, už by to nebyla vůle Boží. Není naší úlohou o důvodech bádat, ale modlit se.
Působení Nejsvětější Trojice v nás ať nás posílí a je nám lékem k životu věčnému. Řád a harmonie obsažená ve Svaté Trojici, nechť naplňuje naše srdce.
Amen.