Milost a pokoj našeho Pána a Spasitele Ježíše Krista!
Bratři a sestry,
cesty Boží jsou nevyzpytatelné, křivolaké a někdy podivné, přivádějící nás do úžasu, radosti, ale někdy do i bolesti, utrpení a zoufalství. Obzvláště tento kraj zakusil a prožil roztodivnost běhu dějin, prosperitu a pokojný život dvou národů i nenávist, bolest a utrpení a úpadech ve století minulém. Je skoro zázrak, že tento nádherný Červený kostel přetrval dvacáté století a že dnes lze na ulicích tohoto města potkávat auta s poznávacími značkami obou okolních států. Jako by přes všechny ty dějinné zmatky, zlo a utrpení prosvítalo světélko milosti a naděje – Bůh je přeci jen Pánem dějin.
A dnes, po více jak 70 letech, je v tomto kostele a v tomto městě opět zvěstováno čisté evangelium Pána a Spasitele Ježíše Krista a náležitě vysluhovány svátosti odpuštění hříchů a Večeře Páně. Jímá mě bázeň při pomyšlení, že se tak děje pro více jak 70 letech prostřednictvím nehodných služebníků církve, ale zároveň pociťuji obrovskou radost, když vidím ten paprsek milosti a chce se mi po vzoru Martina Luthera zvolat: Evangelium chvátá do Varnsdorfu.
Zákon a milost. Martin Luther a luterská reformace znovu odkryli tuto dvojici, jíž se děje spása člověka. Znovu, po 70 letech, v tomto kostele zazní kázání zákona a milosti, které jsou záchranným lanem, které nám, tonoucím chudákům a hynoucím žebrákům, ze své nekonečné milosti hází sám Pánů Bůh, aby nás přitáhl k sobě a zachránil nás.
Náš novozákonní text praví: „Víme, že co zákon říká, říká těm, kdo jsou pod zákonem, aby byla umlčena každá ústa a aby celý svět byl před Bohem usvědčen z viny. Vždyť ze skutků zákona nebude před ním nikdo ospravedlněn, neboť ze zákona pochází poznání hříchu.“ (Římanům 3:19, 20) Co je tímto zákonem? Jsou tímto zákonem snad výplody rozhádané Poslanecké sněmovny našeho Parlamentu či snad nesrozumitelná nařízení jazykového babylonu Evropského parlamentu? Kdyby lidská vina a hřích byly poměřovány těmito produkty lidské vrtkavosti a pýchy, byly by vyhlídky člověka na ospravedlnění a záchranu nicotnější, než šrajtofle nejnuznějšího žebráka a člověk by našel štěstí spíše na dně lahve vína. Lidské srdce prahne a touží po něčem pravdivějším a spolehlivějším, o co by se mohlo opřít a kde by mohlo spočinout. Tímto zákonem je Slovo Boží, o kterém nám svědčí Písmo. Tímto zákonem je mimo jiné Desatero Božích přikázání, která Hospodin zjevil Mojžíšovi, aby se jimi lidé řídili, a tak byla mezi Bohem a lidmi uzavřena smlouva, která by obnovila vztah mezi člověkem a Bohem. Stvořitelský řád a vztah mezi člověkem a Bohem byl totiž porušen hříchem Evy a Adama, tedy pádem člověka, který od té doby jako hluboká a černá rokle zla a smrti odděluje člověka od Boha, od pokoje a dobra.
Co je účelem tohoto zákona? Je jím jen omezování lidí a přikazování, jak se povrchně domnívá a nadutě bouří moderní člověk? Ne! Účel tohoto zákona je trojí. Zákon pojmenovává dobro a zlo a vymezuje hříšného člověka, omezuje zlo, které by jinak na světě ještě více ničilo a ubližovalo. Zákon je dále zrcadlem, v němž vidíme vlastní zkaženost a prohnilost světa. Tváří v tvář spravedlivému zákonu vidíme vlastní pád a tváří v tvář odsuzujícímu výroku zákona vidíme vlastní neutěšený a zoufalý úděl, když zákon vynáší rozsudek nad naším hříchem: Jsi vinen a zasloužíš trest. Prach jsi a v prach se obrátíš a svůj chléb budeš jíst v potu své tváře při jeho dobývání z tvrdé země. A nakonec zemřeš. A konečně, zákon je pro pokřtěné, kteří následují příklad svého Pána, je vodítkem a návodem, jak z vděčnosti své spásy řádně žít svůj život na tomto světě.
Proč však apoštol Pavel praví, že budou umlčena „každá ústa“ a že „celý svět byl před Bohem usvědčen z viny“ a že nikdo nebude ospravedlněn ze skutků zákona? Toto je hluboké poznání luterské reformace. „…každá ústa…“, „…celý svět…“ a „…nikdo nebude ospravedlněn…ze zákona…“ Proč tak přísné a chmurné závěry? Toto je hluboká a radikální upřímnost luterské reformace, u které se moderní člověk nevrle a nespokojeně ošívá. Ale zkusme si v rychlosti projít Desatero a přiznat si, zda každé přikázání důsledně dodržujeme! A i kdyby snad ano, projděme si Kristovo kázání na hoře z Matoušova evangelia, které je zdokonalením zákona až k obrazu Boží lásky. Bratři a sestry, nelžeme si do kapsy, nikdo z nás nemiluje svého nepřítele, nenastavuje druhou tvář, ani nezadrží chtivý pohled, ani nezapudí závist či vztek, atd. Nikdo nejme spravedlivý, všichni jsme zhřešili a jsme vinní a naše ústa nejsou schopna nás hájit tváří v tvář zákonu. A jestli si snad někdo myslíme, že naše dobré skutky jsou dobré a bez poskvrny, zpytujme své srdce a své motivace. Není to náhodou tak, jako když se malý hoch vsadit o odměnu s farářem, že mu dokonale odříká modlitbu a v polovině se zeptá: „Je to dobré, dostanu odměnu?“ Jak jinde v Listu Římanům píše apoštol Pavel, i kdybychom chtěli konat to, co je dobré, je v nás jiný zákon, zákon hříchu, který způsobuje, že nejsem schopen ani konat to, co chci. Jsem bídný a ztracený.
„Nyní však…“ (Římanům 3:21) Tato Pavlova slova jsou důrazným předělem nejen v textu jeho listu bratřím a sestrám v Římě, ale odkazují k naprostému a vše měnícímu předělu v dějinách. Předělu nejen našeho textu a dějin, ale i rozhodujícího okamžiku života každého člověka. Co je tímto okamžikem? Co je touto zjevenou Boží spravedlností bez zákona? Jak praví Pavel, není rozdílu, všichni zhřešili a jsou odděleni od Boha. Nyní jsme však svědci okamžiku, kdy se Bůh ze své nezměrné lásky rozhodl přijít na pomoc nám, lidem, ztroskotaným červům, kteří se ve zlých vášních plazíme a navzájem požíráme v této smrduté a utrpení plné žumpě světa. Ze své milosti se Bůh rozhodl ponížit sebe sama a přijít k nám v těle bezbranného a nahého dítěte, které se nyní narodilo v Betlémě do pichlavé slámy před dvěma tisíci lety. Ze své milosti k nám Bůh přichází nyní v prostém Slovu pronášeném nehodným služebníkem církve a v prostém zrní chleba a plodu vinné révy. Před dvěma tisíci lety a téměř 4 000 km od nás, nyní však na Golgotě v Jeruzalému se Ježíš Kristus, sám vtělený Bůh, z lásky k nám ponížil až do té míry, že se na dřevě kříže stal smírnou obětí, abychom byli vykoupeni ze spravedlivého trestu zákona a zachráněni před hněvem, který si plně zasloužíme. Nyní však zde k nám Bůh přichází v obyčejném Slovu dvou nehodných služebníků církve, tímto prostým způsobem k nám natahuje své hřeby probodnuté ruce a přináší nám své evangelium a praví Tobě, bratře či sestro: Odpouští se Ti tvé hříchy…. „Tvá víra Tě zachránila, jdi v pokoji“ (Lukáš 7:50). Nyní však zde k nám Bůh přichází pod způsobou obyčejného chleba a vína a jeho ztrápená ústa, po nichž sestupují krůpěje krve z ran pod trnovou korunou, nám praví tato slova nevýslovné lásky: „Toto jest mé tělo, které se za vás vydává.“ a „Tento kalich je nová smlouva zpečetěná mou krví, která se za vás prolévá.“ (Lukáš 22:19, 20) Tento nevinný Beránek neotevřela svá ústa, když byl bičován ranami, které si zasloužím já. Tento pokorný a mírný Beránek rozepjal své ruce na dřevě kříže a když hřeby projížděly masem a šlachami jeho rukou a nohou pronesl k vojákovi, kterým jsi Ty bratře, Ty sestro, tato osvobozující slova: „Otče, odpusť jim, vždyť nevědí, co činí.“ (Lukáš 23:34). Na dřevě kříže tento tichý Beránek pokorného srdce sňal hříchy světa. Nyní však na kříži je ten ústřední moment dějin i ústřední moment života každého z nás: Svým utrpením a smrtí Tebe i všechny hříšníky ze své milosti a zdarma vykoupil a stal se smírnou obětí pro všechny, kdo věří. Nyní však je kříž momentem naší záchrany a naší jedinou nadějí.
Bratři a sestry, můžeme tedy nyní rezignovaně mávnout rukou a se smíšeným pocitem radosti a nihilismus prohlásit, „vše je ok, jsem spravedlivý, zákon přestal platit, Bůh změnil svůj verdikt, dějiny skončily, teď už mohu být bezstarostně happy?“ Rozhodně ne! Trpící Bůh na kříži před svojí smrtí zvolal: „Dokonáno jest.“ (Jan 19:30) Plný kalich hněvu proti Tvým a mým hříchům byl vylit, Tvé a mé utrpení Kristus sám sdílel a vzal na sebe trest za Tvé a mé hříchy, když zemřel na kříži potupnou smrtí. „Dokonáno jest.“ Spravedlivý byl potrestán za Tvé a mé hříchy. Nevinný trpěl krutý trest za Tvé a mé vinny. „Dokonáno jest.“ Beránek se na kříži stal smírnou obětí za Tebe a za mě, kteří si spravedlivě zasloužíme trest smrti. „Dokonáno jest.“ Nyní však na kříži trpící Bůh učinil za dost spravedlnosti zákona a na Golgotě ze své milosti ospravedlnil ty, kdo se utíkají ke kříži a žijí z víry, že trpící Bůh na kříži je Pánem pánů, který odpouští hříchy, dává pokoj a zachraňuje člověka pro život věčný.
Sám Bůh na kříži naplnil zákon místo nás, zaplatil cenu vykoupení, abychom my mohli být ospravedlněni Jeho ranami a prolitou krví, Jeho prolitými slzami, Jeho samotou a Jeho potupením. Sám Bůh na kříži pro naplnění spravedlnosti zákona místo nás protrpěl hněv, který drtí člověka za každý hřích. „Dokonáno jest.“ Trpící Kristus na kříži je skutečně Pánem pánů a Pánem dějin, neb zjednal úplnou spravedlnost, kterou vyžaduje zákon, když přinesl za kříži smírnou oběť a vyrval nás ze spárů smrti, která je daní hříchu. Na tomto světě zůstáváme zároveň ospravedlněnými i hříšníky, ale když utíkáme ke kříži a věříme, že Ukřižovaný je Pánem dějin i Pánem našich životů, můžeme zakusit jeho lásku a pokoj
Kde tedy zůstala chlouba? Byla vyloučena! Nevyloučili jsme ji však my, bratři a sestry, neboť je to chlouba, která potápí naše srdce do smrduté žumpy hříchu. Jak píše Pavel bratřím a sestrám v Římě, chlouba byla vyloučena zákonem víry. Pán dějin a Pán našich životů naši chloubu vzal s sebou na kříž, kde byla přibita hřeby spravedlivého hněvu. A tak nyní při pohledu na pokorného Beránka na kříži je vyloučena naše chlouba. Tváří v tvář trpícímu Bohu, který nám v rozdrcených a zakrvácených rukou přináší pokoj a spásu, můžeme spolu s apoštolem Pavlem z vděčnosti zvolat hluboké vyznání víry: Ať se tedy chlubím svojí slabostí, aby na mě spočinula moc Kristova, moc Jeho odpuštění hříchů, ospravedlnění a pokoje.
Amen.