Lukáš 11,5-13
Řekl jim: „Někdo z vás bude mít přítele, půjde k němu o půlnoci a řekne mu: ‚Příteli, půjč mi tři chleby, 6protože právě teď ke mně přišel přítel, který je na cestách, a já mu nemám co dát.‘ On mu zevnitř odpoví: ‚Neobtěžuj mne! Dveře jsou již zavřeny a děti jsou se mnou na lůžku. Nebudu přece vstávat, abych ti to dal.‘ Pravím vám, i když nevstane a nevyhoví mu, ač je jeho přítel, vstane pro jeho neodbytnost a dá mu vše, co potřebuje. A tak vám pravím: Proste, a bude vám dáno; hledejte, a naleznete; tlučte, a bude vám otevřeno. Neboť každý, kdo prosí, dostává, a kdo hledá, nalézá, a kdo tluče, tomu bude otevřeno. Což je mezi vámi otec, který by dal svému synu hada, když ho prosí o rybu? Nebo by mu dal štíra, když ho prosí o vejce? Jestliže tedy vy, ač jste zlí, umíte svým dětem dávat dobré dary, čím spíše váš Otec z nebe dá Ducha svatého těm, kdo ho prosí!
Takhle jednoduché je mluvit o Bohu, o modlitbě, o tajemstvích víry a křesťanského života!
Ježíš vypráví o nejběžnějších situacích našeho života, o návštěvě nečekaného hosta, o neochotě našich přátel něco pro nás udělat, když jsme přišli zrovna nevhod, ale i o tom, že nám nakonec pomohou; o tom, že ač jsme zlí, umíme svým dětem dávat dobré dary. Nebo, jak jsme slyšeli před několika týdny, o ztracených a znovunalezených věcech a lidech, o hostinách a také o reptajících a závistivých bližních. To všechno dobře známe, takže Pán Ježíš může začít řečnickou otázkou: Kdo z vás je takový otec, že by tohle udělal? Kdo z vás má takové přátele, že by mu nakonec nepomohli, i když přišel nevhod a musel být neodbytný, doslova přeloženo nestydatě neomaleně dotěrně žebrat (αναιδεια; Luther: um seines unverschämten Geilens willen). Rozumíme a víme, že Ježíš má pravdu, a že to je pravda nejen o nás, ale pravda o Božím vztahu k nám a našem vztahu k Bohu.
Takhle jednoduché to tedy je. A jednoduché je to nikoli jen jako způsob, jak mluvit s jednoduchými lidmi nebo jak to katecheticky probírat s malými dětmi, zatímco si myslíme, že my dospělí a vzdělaní bychom si to mohli mnohem lépe říci v abstraktních pojmech a formulacích.
NE! je to tak jednoduché proto, že to takto jednoduché je ve skutečnosti! Je to tak jednoduché proto, že Pán Bůh je skutečně takový, jak o něm Pán Ježíš, jeho Syn, mluví. Je to přítel, otec, dobrý pastýř, uzdravovatel, vychovatel, pomocník v nouzi – nic z toho nenahradíme plně žádným abstraktním výrazem, žádnou teologickou definicí!
Možná je někdo z vás zklamán, jako byli v Korintě zklamáni z apoštola Pavla, protože čekal něco náročnějšího, protože čekal, že když káže universitní profesor, použije občas nějaký odborný výraz, který známe jen my vzdělanci, okoření občas kázání nějakým citátem z Heideggera či Derridy atp. Ale já i svým studentům či většinou spíše studentkám teologie stále opakuji: Většinu toho, o čem v teologii někdy složitě mluvíme, lze říci docela jednoduše tak, jak to dělal Pán Ježíš, totiž na příkladech ze všedního nebo někdy nevšedního života; (skoro) všechno to lze ukázat na vztazích mezi mužem a ženou, rodiči i dětmi, na vztazích mezi přáteli. Opakuji: Ne proto, že by to byla dobrá pedagogická nebo katechetická pomůcka, ale protože Bůh Otec Ježíše Krista je skutečně takový, protože skutečně takto s námi jedná, jak jsme dnes slyšeli v Ježíšových podobenstvích: Jako přítel s přítelem, jako otec se svými dětmi. Pouze s tím, že to odkazuje ještě k něčemu většímu: „Jestliže tedy vy, ač jste zlí, umíte svým dětem dávat dobré dary, čím spíše váš Otec z nebe dá Ducha svatého těm, kdo ho prosí!“
Nebo v Lukášově ženském protějšku tohoto podobenství, ve vyprávění o soudci a neodbytné vdově: „Všimněte si, co praví ten nespravedlivý soudce! Což teprve Bůh! Nezjedná on právo svým vyvoleným, kteří k němu dnem i nocí volají, i když jim s pomocí prodlévá?
Bůh jako otec, a my, jako děti, které jej prosíme o běžné potraviny našeho života, zde: o běžná jídla Židů v krajině někde u Genezaretského jezera: o tři bochníčky chleba jako jednodenní porci jídla, o rybu a o vejce. Kdo z vás je takový otec, že by místo toho dal dětem něco, co není k jídlu jako kámen nebo co je pro ně dokonce nebezpečné jako škorpion? Takže proste s důvěrou!
Bůh jako přítel – možná nám tento obraz znechutily sladké zbožné řeči, podobně jako obraz dobrého pastýře – ale Bůh je skutečně naším přítelem a my jsme skutečně jeho přátelé. Jako s přítelem už Bůh jednal s Abrahamem a Mojžíšem, přáteli nazval Ježíš své učedníky při poslední večeři, ale i v Lukášově evangeliu Ježíš výslovně říká učedníkům: Říkám to vám, svým přátelům (12,4).
Náš Bůh není idea, ale osoba, jediný Bůh ve třech osobách, proto o něm a o našem vztahu k němu můžeme v plnosti mluvit pouze tak, že mluvíme o vztazích mezi osobami – mezi blízkými příbuznými, mezi přáteli. Starocírkevní vykladači viděli dokonce jakousi alegorii, jinotajný obraz našeho vztahu k Bohu a Božího vztahu k nám ve slovech onoho přítele, kterého jsme probudili o půlnoci s prosbou o chléb – jako kdyby popsal blízký vztah Boha otce a jeho dětí, když říká: „děti jsou se mnou na lůžku“.
Ale i zde slouží nejvšednější věci sdělení velkých věcí o Bohu a člověku: Dům palestinského rolníka měl obvykle jen jednu místnost, na noc se zevnitř zavíral dřevenou nebo kovovou závorou jejím zasunutím do kovových kruhů, tedy dost namáhavá a také hlučná práce, a rodina spala na matraci, kterou na noc rozložila v koutě domu. Tento vztah Božích tajemství k našemu každodennímu životu se hned ztratí, když přejdeme do abstraktních vět o Bohu, protože abstrakce právě znamená „odtažení“ z konkrétních věcí do světa idejí. Prostě: Když mluvíme o Bohu a víře a lidé v tom nevidí vztah ke svému domku a rodině a přátelům a ke svým každodenním radostem a starostem, pak se z našeho zvěstování ztratila podstatná součást Ježíšovy zvěsti.
Podobenství, která jsme dnes slyšeli, o příteli a o otci, navazují v Lukášově evangeliu bezprostředně na Ježíšovu výuku učedníků v modlitbě: „Když se modlíte, říkejte: Otče, buď posvěceno tvé jméno. Přijď tvé království. Náš denní chléb nám dávej každého dne.“ Slova o otci a o prosba o chléb jsou pojítkem mezi výukou modlitby Páně a následnými slovy o modlitbě.
Modlitba je pro Ježíše především prosba – to se nám může zdát málo duchovní, vznešenější se nám zdají modlitby chválení a děkování – a je dobře, že se v posledních desetiletích v církvích chvály v různých podobách rozšířily. Ale přesto platí, že náš vztah k Bohu je především vztahem dětí odkázaných na rodiče, případně přátel, odkázaných na pomoc přítele. Martin Luther ve výkladu dnešního evangelia zdůraznil právě tento rys odkázanosti na Boha, jak to odpovídalo i jeho zbožnosti: Jsme žebrající, dokonce nestydatě žebrající. Poslední slova, která Luther zapsal, ostatně byla: Wir sein pettler. Hoc est verum (Žebráci jsme. Tak je to.). Lutherův výklad tohoto evangelia se ale nevztahoval k modlitbě, najdeme jej v jeho Napomenutí ke svaté večeři: Jsme žebráci pozvaní na hostinu. Je v tom hodně velká nestydatost, že přicházíme ke stolu Páně, třebaže současně víme, že nás tam pozval sám Pán. Tento paradox ale vnímala vždy i obecná církev: Je to cosi nehorázného, že Boha oslovujeme jako otce, třebaže nás k tomu sám Ježíš vyzval. Výzva k modlitbě Páně zní v českém překladu celkem neškodně: Podle Spasitelova příkazu a podle jeho božského učení odvažujeme se modlit. Staroslověnsky to zní jasněji: So děrznověnijem směti hlaholati… (Kněz začíná modlitbu Páně prosbou: „I spodobi nás Vladyko, so derznovenijem neosuždenno směti prizyvati Tebe nebesnaho Boha Otca i hlaholati: L: Otče naš…“) Je v tom jistá drzost, nestydatost, neomalenost, na to nezapomeňme – jinak bychom ztratili rozměr, jak velká je to věc, že Boha smíme takto nazývat, že jej smíme prosit jako jeho děti, že smíme přistupovat ke stolu Páně.
Ježíšovo zaslíbení, že Bůh vyslyší naše prosby, zaznamenal i evangelista Matouš, ale trochu jinak, asi doslovněji (7,11): „Jestliže tedy vy, ač jste zlí, umíte svým dětem dávat dobré dary, čím spíše váš Otec v nebesích dá dobré těm, kdo ho prosí!“
Lukáš ty dobré dary upřesnil: „Jestliže tedy vy, ač jste zlí, umíte svým dětem dávat dobré dary, čím spíše váš Otec z nebe dá Ducha svatého těm, kdo ho prosí!“ Či v podobenství o vdově: „Což teprve Bůh! Nezjedná on právo svým vyvoleným, kteří k němu dnem i nocí volají, i když jim s pomocí prodlévá?“
Některým vykladačům se zdá, že Lukáš Ježíšův výrok moc zduchovnil, třebaže jinde Lukáš vyniká realistickým smyslem pro tělesné potřeby člověka. Ale Lukáš zřejmě chtěl odkázat k podstatě: Samozřejmě můžeme – s rozumem a mírou – prosit Boha Přítele o to, co skutečně potřebujeme, o tu denní porci tří bochníčků chleba. On nám stejně dá víc, stejně jako onen zpočátku nevrlý a neochotný přítel nakonec „dá mu vše, co potřebuje.“
Ale to by bylo málo. To největší, co může dát osoba, je dát sama sebe, jako to činí Ježíš, když nám dává sám sebe ve svém slově a své svaté večeři. Nedává nám jen nějaké dobré rady a zaslíbení, ale sám sebe. Tak to také chápali vykladači ve staré církvi, když ony tři bochníky vykládali jinotajně jako obraz Trojjediného Boha. Bůh Přítel nám dává sám sebe – Lukáš zde zdůraznil jednu osobu: Dá vám svého Ducha. V něm pak víme, zač se modlit, co je skutečně důležité – jsou to věci duchovní, ale i mnohé věci našeho všedního života!
+A tak dej Bůh, abychom jej poznali jako toho, kdo dává prosícím, otevírá klepajícím na dveře, dává se nalézt hledajícím; abychom jej poznali jako otce a přítele – nejen z Písma, ale i ze zkušenosti života s Otcem i Synem; prosme Boha, aby dal Ducha svatého, když ho prosíme.