Drazí bratři a drahé sestry v Kristu Ježíši, milí Kristovi přátelé!
Text Písma svatého, který je základem našeho společného uvažování nalézáme v Janově evangeliu, v kapitole 2, od verše 1. po 11. Starozákonním čtením je text z knihy Izajáš (61. kapitola, verše 1. až 6.), svatá epištola v Listu Římanům, kapitola 12., verše 6. až 15.).
Všechny, před několika okamžiky čtené texty, jsou prodchnuty milostí, nadějí a aktuálností. Jak povznášející a motivující jsou věty z knihy Izajáš: „Duch Panovníka Hospodina je nade mnou.“ „Vyhlásit zajatcům svobodu.“ „vyhlásit léto Hospodinovy přízně“. Jako by byla vyhlášena dlouhodobá kampaň, akce. Pojďme, pojďme, za tohle všechno nám Hospodin stojí. Svolává nás, abychom se přimkli, byli mu blíž. Nevynechá vznešené tituly „Stromy spravedlnosti“, „Sadba Hospodinova“. Vzápětí dokládá svou tvůrčí lásku slovy: „postaví, co bylo zpustošeno“. „obnoví“. Co asi myslí slovy: „synové ciziny budou vašimi rolníky a vinaři“? A ujišťuje nás, že budeme užívat bohatství pronárodů a honosit se jejich slávou. Možná je to hříčka, číst tyto výroky v kontextu událostí 21. století a našich vlastních životů. Přesto nechme se vést slovy Hospodinovými. Meditace s Hospodinem spočívá v tom, že srdcem – rozumem osaháme každého jeho slovo ze všech stran. Podobně jako do hmatu chytíme tvar předmětu, tak i do srdce chytíme mnoho významů jeho vět. Varování, zákaz, přikázání, vyjádření hněvu, milosti.
Hlavní pozornost věnujme třetímu dni, jak ho zmiňuje evangelista Jan. První den popisuje vtělení – Slovo se stalo tělem. Druhý den – Ježíš povolává učedníky. Nejprve potká Jana, který rozpoznal Ježíšovu podstatu slovy: „Hle, Beránek Boží!“ Ježíš se zastavuje dům od domu a získává Ondřeje, Petra, Filipa a Nathanaela.
Svatební obřad v Káni Galilejské je výjevem, který uvozuje naše uvažování o Ježíšových znamení. Současně připomíná jednu ze svědkyň víry, Ježíšovu matku. Rezonuje zde podobenství Ježíše a svatby. Čí je to svatba? Hovoří někdo z hostů o nevěstě? Hovoří někdo o ženichovi? O ženichovi se mluví. Kdo je ta skrytá nevěsta? Jaká jsou ta znamení?
Interakce mezi Ježíšem a jeho matkou na obřadu začíná tak jako obvyklý dialog dospělého syna s matkou. Maminka něco připomíná – „už nemají víno“. Tím ovšem možná podobnost s naší realitou končí. Ježíš svou matku ani neodbude, ale ani se jí netáže – „co po mne žádáš?“ Ta věta není otázkou, ale důrazným sdělením –„Co po mě žádáš! Ještě nepřišla má hodina!“ Leckde by na takovou razantní odpověď přišla ještě razantnější reakce. Ale nejsme mezi obyčejnými lidmi – Na jedné straně stolu sedí Bohočlověk, vtělené Slovo, opodál Christorodička. Však Marie nikdy razantně nereagovala. Vždy pouze tichým údivem. Při setkání s andělem Gabrielem, sama o sobě prohlásila: „Hle jsem služebnice Páně.“ Když s Josefem nalezla svého dvanáctiletého syna v chrámu slyšela vysvětlení, uchovala je v srdci a rozvažovala o něm. A jako služebnice Páně se zachovala i na svatbě, když pronesla na adresu služebníků: „Udělejte, cokoli vám nařídí.“ Tady slyšíme z Evangelia promlouvat zákon. Svědkyně víry, vědoma si od počátku milosrdenství, kterého se jí dostává.
Co se děje v Káni Galilejské v dnešním evangelijním příběhu? Má dvě rozuzlení. Tím prvním je poznání nevěsty a ženicha. Není těžko seznat, kdo je na této svatbě ženichem. Služebníci to prozradili správci hostiny, když mu předložili víno, jež ještě před okamžikem bylo vodou. Správce hostiny se obrací na Ježíše – ženicha s chválou: „Každý člověk podává nejprve dobré víno, a teprve, když už se hosté napijí, víno horší. Ty jsi však uchoval dobré víno až pro tuto chvíli.“
Pořád ale hledáme tu nevěstu. Skrytá nevěsta odkrývá závoj. Ježíš jako vtělené Slovo je ženichem své nevěsty, církve svaté, obecné církve, s níž je ve věčném svazku, aby nám mohlo být kázáno Evangelium a vysluhovány svátosti. Ta svatba je proto, že jinak to být nemůže. Církev je Božím nástrojem, cestou, po níž proudí životodárná Boží milost, místem, kde máme možnost se občerstvovat, obnovovat, hledat sílu, schoulit se, jsme-li slabí, stánkem pro projevy pokání.
Slyšeli jsme, že Ježíš učinil v Káně Galilejské počátek svých znamení. Je jich sedm. Proměnění vody ve víno je první. Všechna nalezneme u apoštola – evangelisty Jana. Jsou součástí církevních perikop. Postupně budeme objevovat podstatu dalších – Uzdravení syna královského úředníka v Kafarnaum, Uzdravení nemocného v Bethesdě, nasycení pěti tisíců, budeme žasnout nad Ježíšovou chůzí po moři, budeme svědky uzdravení slepého i vzkříšení Lazarova.
Nám, komukoli z nás, se nepodaří proměnit, třeba jen jedno láhev vody, ve víno. Ale můžeme proměňovat. Můžeme proměňovat skrze naše dary, jak jsou nám dány Duchem svatým. O tom píše apoštol Pavel v epištolním Listu Římanům. Každý z nás je k něčemu určen v tomto časném světě. A přijít na to čím a konat to, znamená stavět pevné základy Božího království i zde na zemi. Ve věčnosti už je vše postaveno, připraveno, tamní království čeká jen na náš příchod. „Udělejte, cokoli vám nařídí,“ řekla Ježíšova matka služebníkům. Buďme tedy i my jeho služebníky. Tady a teď máme možnost odklonit se od zla, lnout k dobrému. Povzbuzovat, konat s radostí, upřímně dávat, starat se. Apoštol Pavel dál vyzývá Římany – být trpělivými v soužení, sdílet se s bratřími v jejich nouzi a svolávat dobro na ty, kterými jsme pronásledováni. Učí nás radovat se s radujícími, plakat s plačícími.
Pavel nás nepovzbuzuje jenom k empatii, vcítění se do druhých, plakat s plačícími. Vyzývá nás k tomu, abychom zapřeli sami sebe a svolávali dobro na ty, kteří nás pronásledují, nemají nás rádi, škodí nám. To se chce po člověku mnoho. Je to nadlidské, nelidské, zato Ježíšovské – „Otče, odpusť jim, vždyť nevědí, co činí!“ promlouvá Ježíš na Golgotě. Jsme schopni takto mluvit, když stojíme s těmi největšími životními kříži na svých vlastních Golgotách? Jako Ježíšovi služebníci, nad nimiž je Duch Panovníka Hospodina?
Dnešní neděle je rámována pozdravem „Ježíš posvěcuje“. Co to znamená? Odpověď přináší zase Jan. On prosí ve své hodině svého Otce: „Posvěť je pravdou. Tvoje slovo je pravda. Jako ty jsi mne poslal do světa, tak i já jsem je poslal do světa.“ A na jiném místě: „aby všichni byli jedno, jako ty, Otče ve mně a já v tobě, aby i oni byli v nás.“
To je podstata procesu posvěcování. Takhle probíhá. Otec v Synovi, Syn v Otci, my všichni v nich obou skrze víru, že tomu tak je, projevenou díky působení Ducha svatého na nás, v nás, pro nás. Tak jako se to děje v oněch časech Ježíšově matce. Jaká vyšší milost, než láska vyjádřená Ježíšem nás může potkat? Ve svých posledních okamžicích projevuje přání, prosbu, abychom my byli stejně svatí jako oni. Přesto, že ví, že jsme to my, kteří hříchem neseme zlo, které se Trojjedinému Bohu protiví, a proto nám v Listu Římanům připomíná, abychom odložilo zlo a lnuli, oděli se dobrem. Tou svatbou v Káni Galilejské vytváří místo pro společenství těch, kteří se nechávají posvěcovat a tvoří živou svatou církev. Poněvadž ona je jediným místem, kde můžeme odkládat zlo formou vyznání hříchů a přijímat jejich následné odpuštění.
Skutečnost, že Ježíš posvěcuje ukazuje k tomu, že je Božím přáním, abychom i my byli svatí. Aby všechno, co Bůh stvořil a vytváří bylo svaté. Nebraňme se jeho úsilí a vyjděme mu vstříc. Jsme přeci „Sadba Hospodinova“, jsme „Stromy spravedlnosti“. Amen.
Staň se vůle Boží!