Lukáš 5,17-26
17Jednoho dne učil a kolem seděli farizeové a učitelé Zákona, kteří se sešli ze všech galilejských a judských vesnic i z Jeruzaléma. Moc Páně byla s ním, aby uzdravoval. 18A hle, muži nesli na nosítkách člověka, který byl ochrnutý, a snažili se ho vnést dovnitř a položit před něj. 19Když viděli, že ho nepronesou zástupem, vystoupili na střechu, udělali otvor v dlaždicích a spustili ochrnutého i s lůžkem přímo před Ježíše. 20Když viděl jejich víru, řekl tomu člověku: „Tvé hříchy jsou ti odpuštěny.“ 21Zákoníci a farizeové začali uvažovat: „Kdo je ten člověk, že mluví tak rouhavě? Kdo může odpustit hříchy než sám Bůh?“ 22Ježíš však poznal jejich myšlenky a odpověděl jim: „Jak to, že tak uvažujete? 23Je snadnější říci ‚Jsou ti odpuštěny tvé hříchy‘, nebo říci ‚Vstaň a choď‘? 24Abyste však věděli, že Syn člověka má moc na zemi odpouštět hříchy,“ řekl ochrnutému: „Pravím ti, vstaň, vezmi své lůžko a jdi domů.“ 25A ihned před nimi vstal, vzal to, na čem ležel, šel domů a chválil Boha. 26Všechny zachvátil úžas a chválili Boha. Byli naplněni bázní a říkali: „Co jsme dnes viděli, je nad naše chápání.“
„Jednoho dne Ježíš učil a kolem seděli farizeové a učitelé Zákona, kteří se sešli ze všech galilejských a judských vesnic i z Jeruzaléma. Moc Páně byla s ním, aby uzdravoval.“
Evangelista Lukáš vypráví o konfliktu mezi Ježíšem a farizeji, o konfliktu, který byl také konfliktem církve jeho doby, konfliktem o to, zda Ježíš byl rouhač nebo Syn Boží.
A tento spor o Ježíše provází církev ve světě stále – někdy má podobu spíše nenápadnou, kdy se Ježíš chválí a oceňuje, třeba jako ten, kdo byl proti tehdejšímu establishmentu a nabourával tehdejší představy a porušoval společenské konvence a tabu – a jindy má spor o Ježíše podobu sice nepřátelskou, ale jde k podstatě věci stejně jako Ježíšův spor s farizeji či reformační pře: Jaká cesta vede ke spáse? Je to cesta zachovávání Božího zákona a konání dobrých skutků, nebo cesta Syna člověka, kterému je na zemi dána moc odpouštět hříchy, a také moc uzdravovat?
Lukáš tento konflikt krásně vystihl již úvodní scénou tohoto vyprávění: Na jedné straně farizeové a učitelé zákona, na druhé moc Páně, moc Hospodinova, která je s Ježíšem uzdravujícím. Uprostřed toho obrazu je učící Ježíš.
První konflikt Ježíšův s farizeji není konfliktem o Ježíšovo učení, ale o Ježíšovu moc odpouštět hříchy. Ježíš řekl tomu člověku: „Tvé hříchy jsou ti odpuštěny.“ Přesněji překládá Žilka: Když uviděl jejich víru, řekl: „Člověče, tvé hříchy jsou ti odpuštěny.“ (podobně většina překladů – člověče, Mensch, antrope, homo).
21Zákoníci a farizeové začali uvažovat: „Kdo je ten člověk, že mluví tak rouhavě? Kdo může odpustit hříchy než sám Bůh?“ – začali uvažovat, doslova διαλογιζεσθαι, tedy vést dialog, některé překlady myslí spíše na dialog v nitru člověka, jiní na rozhovor mezi farizeji, jeden vykladač má: začali diskutovat, někteří zmiňují obojí, např. [SLB]: Nato zákonníci a farizeji začali premýšľať a hovorili: Kto je tento, čo sa rúha? Kto môže odpúšťať hriechy, ak nie sám Boh?
Ježíš jim nejprve odpoví řečnickou otázkou uznávající, že je samozřejmě snadné říci, že ochrnutému jsou odpuštěny jeho hříchy, to nelze zkontrolovat, jestli mu je Bůh opravdu odpustil (neboť v této formulaci je jako podmět skryto Boží jméno); těžší by bylo, aby Ježíš řekl ochrnutému ‚Vstaň a choď‘ a on by pak vstal a skutečně chodil. Ale vlastní Ježíšova odpověď není v nějakém argumentu, Ježíš začne větu a ani ji nedokončí: Abyste však věděli, že Syn člověka má moc na zemi odpouštět hříchy,“ a obrátí se k ochrnutému a řekne: : „Pravím ti, vstaň, vezmi své lůžko a jdi domů.“
A ochrnutý ihned před nimi vstal, vzal to, na čem ležel, šel domů a chválil Boha. To je Ježíšova vlastní odpověď farizeům, to je odpověď prvotní církve vykladačům zákona jejich doby, to je i odpověď dnešní církve lidem naší doby: Nejen nějaká přesvědčivá argumentace, ale projev Boží moci, která provází naše učení. Tak čteme i v knize Skutků apoštolských, že Pán provázel jejich učení divy a znameními. Tak to slyšíme i dnes z vyprávění těch, kdo zvěstují Krista lidem kolem sebe. Naší vlastní odpovědí na jejich námitky není, že máme lepší argumenty než oni, že jim to vysvětlíme, že je přesvědčíme, ale že zažijí, že je s námi moc Páně. Abyste věděli, že Syn člověka má moc na zemi odpouštět hříchy…
Nic proti diskusi, i na jiných místech Ježíš diskutuje s farizeji, i apoštol Pavel diskutuje s odpůrci evangelia. Máme dobré argumenty a nemusíme se bát diskuse. Ale naše vlastní odpověď není argumentace, ale to, že se v našich životech, v našich osobních životech i v životě našich sborů, v životech našich pacientů a klientů ukáže moc Boží.
Farizejové mohou jen diskutovat, argumentovat – ale Ježíš ukáže to, co řekl evangelista Lukáš hned na začátku: Moc Páně byla s ním, aby uzdravoval. Abyste věděli, že Syn člověka má moc na zemi odpouštět hříchy…
A my jsme v našem společenství asi většinou intelektuálové a milujeme diskuse, a to je v zásadě dobrá věc, a kéž byste i během mého kázání a po něm dělali to, co dělali farizeové: 21Zákoníci a farizeové začali uvažovat… [Lut1545]Und die Schriftgelehrten und Pharisäer fingen an zu denken und sprachen… [SEB]Zákonníci i farizeji začali uvažovať a hovorili si… A pěstujme diskuse i s lidmi mimo církev, pokud to budou diskuse či dialogy jako cesta k pravdě – což v tomto příběhu není, farizejům je už předem jasné, že ten člověk mluví rouhavě, a takovéto diskuse už pak nejsou hledáním pravdy, ale jen vzájemnými přestřelkami a je na ně škoda času.
Ježíš však ve své odpovědi bere vážně otázku, která v těch slovech je, a odpoví na ni činem: „Kdo je ten člověk, že mluví tak rouhavě? Kdo je ten člověk? Možná i pro nás je tohle cesta, zkusit odpovědět na otázku Ježíšových odpůrců, třebaže ti možná odpověď nečekají, protože je jim to všechno už předem jasné. Kdo je ten člověk? Syn člověka, který má na zemi moc odpouštět hříchy.
A samozřejmě můžeme a máme prosit Boha, aby nám dal správná slova a dobré argumenty. Máme k tomu dokonce Ježíšovo zaslíbení: Luk 21, 15: „Neboť já vám dám řeč i moudrost, kterou nedokáže přemoci ani vyvrátit žádný váš protivník.“ A v knize Skutků apoštolských čteme o Štěpánovi, že jeho protivníci a žalobci „nebyli schopni čelit Duchu moudrosti, v jehož moci Štěpán mluvil“. I naše mluvení a argumentování se může dít v moci Ducha moudrosti, nejen v síle lidské chytrosti a vzdělanosti.
Při vší naší lásce k diskusím a dialogům a při všem dobrém, co z nich může vzejít, platí: Ježíšův konflikt s farizeji a náš konflikt s těmi, kdo Ježíše odmítají, nestojí nakonec na tom, že zvítězíme svými argumenty. Pán Ježíš ukáže, že moc Páně je s ním – a oni mohou tak nanejvýš diskutovat, nebo se diskusi zcela uzavřít. Nebo koukat s otevřenou pusou: 26Všechny zachvátil úžas a (všichni?jen někteří?) chválili Boha. Byli naplněni bázní a říkali: „Co jsme dnes viděli, je nad naše chápání.“ Nebo, jak jsme slyšeli o kapitolu dříve: (34): Na všechny padl úžas a říkali si navzájem: „Jaké je to slovo v moci a síle?!“
Evangelium nestojí na našich argumentech, ale na síle, kterou má Boží slovo. Tato moc Páně byla s Ježíšem, když uzdravoval. Ale Lukášovi v jeho době jde o to, že tato moc Páně je i s církví jeho doby, takže i v ní Bůh odpouští hříchy a uzdravuje.
To je i odpově´d farizejům: Cestou ke spáse není cesta zachovávání Zákona a cesta dobrých skutků, ale víra, která zachraňuje, víra, která uzdravuje, víra, kterou Ježíš uviděl u těch, kdo přinesli ochrnutého, a na tuto víru odpověděl odpuštěním hříchů a uzdravením.
Na této síle slova Božího, slova Kristova, stojí i církev dnešní doby. Moc svěřená církvi není moc vládnout ve světě, ale moc klíčů, tedy moc odpouštět hříchy a tak otevírat Boží království.
A jistě i moc uzdravovat. Ta v naší bohoslužbě není spojena s nějakým nápadným znamením, nepořádáme ani akce na stadionech. Ale i zde při bohoslužbách můžete právem očekávat, že když se zde setkáváte s Kristem, setkání s ním a s jeho slovem má uzdravující moc, pro vaše tělesné nemoci, pro bolesti vašeho nitra, pro vaše mezilidské vztahy i pro samotný farní sbor a jeho neduhy a nemoci. I zde jsou na vás vzkládány ruce a slyšíte slova, která Ježíš řekl ochrnutému, ženě hříšnici a nemocné ženě: Tvé hříchy jsou ti odpuštěny, tvá víra tě uzdravila, jdi v pokoji.
Ježíš učil a i dnes při této bohoslužbě je mezi námi Ježíš přítomen jako ten, kdo vyučuje. Ale ani dnes to není jen bezmocné slovo, ale moc Boží je s ním, a moc Boží doprovází naše zvěstování.
+ Proto prosme Pána, aby i mezi námi se dělo to, co se dělo v časech Ježíšova vyučování v Palestině: Aby všichni užasli a jeden druhého se ptali: „Co to je? Nové učení plné moci.“