Za základ dnešní promluvy je vzat text z alternativní řady, taktéž z Evangelia podle Lukáše, z kapitoly 7., od verše 36. po 50. Slyšíme tato slova:
Jeden z farizeu pozval Ježíše k jídlu. Vešel tedy do domu toho farizea a posadil se ke stolu. V tom městě byla žena hříšnice. Jakmile se dozvěděla, že Ježíš je u stolu v domě farizeově, přišla s alabastrovou nádobkou vzácného oleje, s pláčem přistoupila zezadu k jeho nohám, začala mu je smáčet slzami a otírat svými vlasy, líbala je a mazala vzácným olejem. Když to spatřil farizeus, který ho pozval, řekl si v duchu: „Kdyby to byl prorok, musel by poznat, co je to za ženu, která se ho dotýká, že je to hříšnice.“ Ježíš mu na to řekl: „Šimone, chci ti něco povědět.“ On řekl: „Pověz, Mistře!“ „Jeden věřitel měl dva dlužníky. První byl dlužen pět set denárů, druhý padesát. Když neměli čím splatit dluh, odpustil oběma. Který z nich ho bude mít raději?“ Simon mu odpověděl: „Mám za to, že ten, kterému odpustil víc.“ Řekl mu: „Správně jsi usoudil!“ Pak se obrátil k ženě a řekl Šimonovi: „Pohleď na tu ženu! Vešel jsem do tvého domu, ale vodu na nohy jsi mi nepodal, ona však skropila mé nohy slzami a otřela je svými vlasy. Nepolíbil jsi mne, ale ona od té chvíle, co jsem vešel, nepřestala líbat mé nohy. Nepomazal jsi mou hlavu olejem, ona však vzácným olejem pomazala mé nohy. Proto ti pravím: Její mnohé hříchy jsou jí odpuštěny, protože projevila velikou lásku. Komu se málo odpouští, málo miluje. Řekl jí: „Jsou ti odpuštěny hříchy.“ Ti, kteří s ním byli u stolu, začali si říkat: „Kdo to jen je, že dokonce odpouští hříchy“ A řekl ženě: „Tvá víra tě zachránila jdi v pokoji.“ Amen.
V 1.listu do Korintu se dočítáme – a tak zůstává víra, naděje, láska – ale největší z té trojice je láska. Hříšnice projevila velikou lásku. Proto jsou jí odpuštěny hříchy. A předtím Písmo svaté vyzvedává – komu se málo odpouští, málo miluje. Odpouštět, znamená rozvíjet lásku. Tu tvůrčí, kterou po vzoru Boha projektujeme do svých dětí, do svého životního poslání, i tu milující, jíž milujeme své bližní. Ať už je to rodina či širší společenství bližních.
Je to velice jednoduchý koncept. Na jeho počátku je imperativ – miluj! Kdyby všichni lidé toto přikázání respektovali, žili bychom skutečný ráj na zemi. Z podstaty člověčenské hříšnosti tomu tak samozřejmě není. Kristova ustanovení ovšem nejsou vynutitelná, k nim musí člověk přilnout, sám je musí milovat. Křtem, konfirmací, vírou, respektem. Ano, milovat respektem. Teprve tak všechno, čím každý z nás, jakožto Kristův následovník, disponuje, je tvůrčí silou, která ovlivňuje tento časný svět jménem Kristovým.
Vždyť nám se nemůže stát vůbec nic. Všechno zlé, upadlé, hříšné, na sebe vzal Ježíš Kristus. V tom roce 30. Ale je to současně i dnes. I dnes na sebe Ježíš Kristus bere. Každým okamžikem. V 1. listu Korintským jsme ujišťováni: Bůh je věrný: nedopustí, abyste byli podrobeni zkoušce, kterou byste nemohli vydržet, nýbrž se zkouškou vám připraví i východisko, a dá vám sílu, abyste mohli obstát. – Takhle tvůrčím způsobem Bůh miluje. Dostáváme od Boha východisko a sílu. Od koho jiného, než od rodičů a tedy i Boha Otce všemohoucího a současně Trojjediného Boha to můžeme očekávat? Kdo jiný nás tímto způsobem miluje?
Věrný výklad těchto záležitostí nám poskytují Symbolické knihy. Druhý článek Augsburského vyznání o hříchu praví: Učí se také, že po Adamově pádu se všichni lidé přirozeně rození rodí s hříchem, tj. bez bázně Boží, bez důvěry v Boha a se zlou žádostí, a že tento neduh, čili prvotní zkaženost je vpravdě hřích, který zatracuje a přináší i nyní věčnou smrt těm, kteří se nezrodí znovu z vody a z Ducha svatého. Odsuzují se pelegiáni a jiní, kteří tuto prvotní zkaženost nepokládají za hřích, a abych zlehčili slávu Kristových zásluh a jeho dobrodiní, tvrdí, že člověk se může ospravedlnit před Bohem mocí vlastního rozumu. Devatenáctý článek vysvětluje příčinu hříchu. – O příčině hříchu se učí, že ačkoliv Bůh tvoří svět a zachovává jej, přece příčinou hříchu je vůle zlých, totiž ďábla a lidí bezbožných, která se, bez Boží pomoci – odvrací od Boha, jak praví Kristus: Když mluví lež, ze svého vlastního mluví, jak dokládá evangelista Jan v kapitole 8, verši 44. Tak osvětluje hřích Augsburské vyznání.
Ve vysvětlení příčiny hříchu se uzavírá kruh. I zde nabízí Bůh východisko, jímž je odpouštět a milovat, odpouštět, aby člověk mohl milovat. Umožnit někomu milovat tím, že mu odpustím. Písmo svaté nás neučí ošklíbání, posměchu, přezíravosti, nenávisti, soudům bez Boží pomoci. Nemáme mluvit z vlastního. Máme jednat tak, jako by jediným pohonným prvkem bylo Písmo.
„Uzřev pak to Faryzeus, kterýž ho byl pozval, řekl sám v sobě, Byť tento byl Prorok, vedělť by která a jaká jest to žena, kteráž se ho dotýká: nebo hříšnice jest.“
Citací z Bible kralické vracíme se k rozhovoru Ježíše se Šimonem. Slyšíme, že Šimon pochybuje o Ježíšovi, když si sám v sobě, neboli v duchu říká – kdyby byl prorok, poznal by, co je zač. Na to Ježíš zareaguje tím, že Šimonovi dokládá, kdo je on sám, když dotazem ohledně dlužníků vyjevuje, že jsa zpytatel srdcí (podle Bible kralické), dobře ví, jak o něm Šimon smýšlí“. Z rozhovoru lze vyslyšet Ježíšovu rozladěnost, ironii. Schválně se ptá Šimona, zda mu má něco povědět. Šimon se nechá nachytat a odvětí: „Pověz, Mistře.“ Kdo ví, co si zase myslel sám v sobě? Možná nedychtil po Ježíšově slově.
Šimon odpovídá správně na Ježíšovu otázku, kdo má z odpuštění dluhu větší radost a je Ježíšem chválen slovy: „Právě si rozsoudil.“ Rozhovor Šimona a Ježíše je charakteristický tím, že Šimon k němu přistupuje jako k dialogu rovného s rovným. Skrze Šimonovo uvažování, skrze jeho přístup prosvítá, že nenachází Ježíše za vším, co žijeme. V tom spočívá podstata pýchy, kterou projevujeme. Projevem této pýchy jsou okamžiky, kdy se z našich životů vytrácí vědomí trvalé Ježíšovy přítomnosti, vědomí stálosti Trojjediného Boha v každém nadechnutí.
Proporcionalitu k pýše přináší pokání. V Symbolických knihách se o něm dočítáme: O pokání se učí, že ti, kdo po křtu padli, mohou dosáhnout odpuštění hříchů, jestliže se obrátí, a že církev má udílet rozhřešení těm, kteří chtějí činit pokání. Pokání má pak vlastně dvě části. Jedna je zdrcení čili hrůzy způsobené svědomí poznáním hříchu. Druhá je víra, která pochází z evangelia čili z rozhřešení a věří, že se pro Krista odpouštějí hříchy, ta potěšuje svědomí a vysvobozuje z hrůzy. Potom mají následovat dobré skutky, které jsou ovocem pokání. Tak praví 12. článek vyznání.
Taková témata nabízí XI. neděle po Trojičním svátku k úvahám. Závěrečným obrazem je lazebnictví, kde zručná pedikérka vtírá do našich nohou vonné masti, aby nás naše nohy nesly světem vezdejším spolehlivě dál.
V podobenství to je žena hříšnice, která přistupuje zezadu k Ježíši. Starostí o jeho nohy se kaje, přijímá odpuštění svých hříchů. Ježíš se naklání k Šimonovi a říká, že mnohé hříchy byly odpuštěny.
V našich životech dochází k zázraku, který spočívá v tom, že my sedíme na Ježíšově místě. A zezadu k nám přistupuje Ježíš Kristus, aby nám předložil své vydání se za naše hříchy. My skrápíme svými slzami veškeré své údy, prolnuté hříšností a dychtivě vyhlížíme okamžik, kdy nám náš Lazebník dá pocítit vzácné oleje vtírané Ním do našich srdcí. Ten okamžik vzápětí přijde! Naše víra nás zachraňuje. Pojďme v pokoji. Amen.