Kázání Marka Říčana o křtu nemluvňat

Pozdrav: Milost vám a pokoj, ať se vám rozhojní  poznáním Boha a Ježíše, našeho Pána. (2P 1,2)

Text kázání: Ř 6, 3-8

Milí bratři a sestry, v lednu 2019 jsem byl na evangelické faře v Ostravě a ve staré křestní knize jsem poprvé viděl zápis o svém křtu. Bylo to pro mne něco zvláštního vidět, že různí lidé: rodiče, kmotři, farář, na mne mysleli a něco pro mne zorganizovali, učinili něco dobrého, krásného, hlubokého, trvalého, duchovního, v době, kdy já o světě moc nevěděl, nebo ne tak jako dnes. Znělo nade mnou Boží slovo, lidé se za mne modlili a podle rozkazu Kristova mě pokřtili čili spojili s Pánem Bohem, ponořili do Božího jména znamenajícího věčnou záchranu. Ti lidé také slibovali, že mě povedou k Bohu, a vedli. Člověk si klade otázku, jak je spojen onen křest s dnešním dnem. Jakou cestu jsem urazil? Jakou cestu jsi urazil ty? Žiješ v souladu se svým křtem? Co pro tebe tvůj křest znamená?

Bratři a sestry, dnešní kázání věnujeme křtu nemluvňat a jeho zdůvodnění. Na jedné straně je mezi námi naprostá většina pokřtěna v nemluvněcím věku, ale na druhé straně o významu takovéhoto křtu málo přemýšlíme, nebo nevíme, jak k němu přistoupit. I proto, že na toto téma není v nám blízkých jazycích, českém, polském, slovenském, (skoro) žádná literatura, kniha. (Existuje česká a polská brožura  „Je křest dětí biblický?“) Spíš se najdou knihy proti křtu nemluvňat čili uznávající pouze křest dospělých. Ano, zdá se to jednodušší, logičtější a přímočaré: ať se člověk pokřtí sám, když uvěří, a hotovo. Někteří věřící rodiče se pokřtít své děťátko zdráhají a chtějí, ať se pro křest rozhodne samo. (Není ovšem určitý alibismus v duchovním, pěkně vypadajícím rouše?) Na druhé straně proč tolik církví a tolik křesťanů, po tolik staletí, křtí nemluvňata? Proč naprosto nepřevládl křest dospělých, když se zdá logičtější? Je to jen věc setrvačnosti a tradice? Nebo má křest nemluvňat pevné ukotvení?

Bratři a sestry, dříve než začneme se samotným výkladem, podotkněme, že rozhodování při křtu nemluvněte není věcí suchých argumentů. Při křtu nemluvněte odevzdáváte bezbranného človíčka Bohu: prostřednictvím prostého obřadu polití vodou a vyslovením křestní formule je ponořujete do spásy, do té nejnádhernější věčné skutečnosti a zpřístupňujete mu největší, věčné poklady, které vyplývají z toho sjednocení s Kristem ve křtu. Přirozený člověk, i zbožný, tomu nechce věřit, že by se zde u tak bezbranného člověka a u tak primitivního obřadu jednalo o věčnou spásu, že by to bylo tak snadné a že by život nemluvněte byl již v tomto bodě předurčen až do smrti, ba na věčnost. To se příčí základní lidské logice. Proč? Protože v hloubi duše nedůvěřujeme Bohu a Kristovu slovu: že by to pokřtěné dítě už bylo v Boží ruce. Ale to je typický rys naší hříšnosti: nechceme věřit Bohu, jeho dílu, jeho obřadu, kterým je křest a který Bůh, Boží Syn ustanovil, nechceme se na Něj takto spolehnout a vstoupit jakoby do tmy, na nejistou půdu, do prázdna. Naopak chceme vidět lidský výkon, i ve víře, aby se člověk blejskl, jakou má víru. Až pak může být spasen, musí se něčím vykázat, na své straně, aby mohl od Boha něco dostat. I proto někteří tvrdí, že člověk se musí pro Krista vědomě rozhodnout, až pak může být pokřtěn. To je běžné, ale mylné lidské myšlení: podat před Bohem určitý výkon. (To myšlení souvisí s představou mnohých, že biblické je to, co je individualistické a přísné, a co je kolektivní a nenáročné, podle nich biblické není.)

Bratři a sestry, možná že kdyby všichni rodiče, kteří dali své děti pokřtít, je zároveň vedli k Bohu a chodili pravidelně do sboru, možná by mnozí proti křtu nemluvňat nevystupovali. Častokrát je problémem praxe křtu nemluvňat.

Podívejme se na věc z biblického hlediska. Dříve než vyslovíme kladné myšlenky pro křest dětí, zmiňme záporné postřehy pracující ve prospěch křtu dětí. Za prvé Bible nerozlišuje při křtu mezi dětmi a dospělými a nenajdeme v ní odmítání křtu dětí tak, jak to známe z argumentace některých církví a křesťanů. Za druhé, kdo je proti křtu dětí, musí v Bibli najít zákaz křtu dětí, tu upřesňující formulku: děti ne. Anebo by musel najít veršík „křtěte jen dospělé“. Na něm leží tíha toho argumentačního zdůvodnění, protože přístup ke křtu omezuje, křest specifikuje. Naopak, kdo křest dětem neodpírá, nevymezuje křest, podle věku, nemusí hledat upřesňující formulku („křtěte nemluvňata“), protože se drží obecného Kristova příkazu „křtěte všechny národy“ a věkově nevymezené a neomezené směrnice a praxe křtu. Proto bychom neměli říkat, že my evangelíci křtíme nemluvňata, ale že křtíme, neomezujeme křest z hlediska věku. Dělit křest na křest nemluvňat a křest dospělých neodpovídá duchu ani liteře Bible. (Spíše to pochází z pracovně právních vztahů.) – Pokud se někdo odvolává na slovo „kdo uvěří a pokřtí se, spasen bude“ anebo na situace v Novém zákoně, kdy byli pokřtěni dospělí, tyto verše se týkají dospělých, a ne dětí a nelze z nich vyvodit zákaz křtu dětí. Když Pán Ježíš řekl „kdo uvěří a pokřtí se, spasen bude“, nemínil tím, že věřící rodiče mají odkládat křest svého dítěte, ať se rozhodne samo, a nechtěl stavět křest dospělých proti křtu dětí. Je samozřejmé, že když uvěřil pohan nebo Žid, že byl pokřtěn jako dospělý. A Nový zákon popisující počátek křesťanstva líčí křty dospělých a myslí na misii dospělých, tedy první generace věřících, ne na věřící rodiny a z nich vzešlá pokolení.

Bratři a sestry, jestliže dal Pán Ježíš obecný příkaz křtít, bez skupinového a věkového vymezení, nemuseli bychom už hledat argumenty pro křest nemluvňat. (V Mt 28,19 činit učedníky znamená křtít a učit zachovávat Kristovo slovo; křest jako první, pak vyučování; podobně Pán Ježíš říká Nikodémovi: „kdo se znovuzrodí z vody a z Ducha.“, J 3,5) Ale podívejme se, jak Bible hovoří o dětech a proč je na místě přiklonit se k jejich křtu a nesouhlasit s odmítáním křtu dětí.

Bible hovoří o dětech ve vztahu k duchovním věcem kladně, pokud jde o postoj  Boha k nemluvňatům. Izraelci měli obřízku, která znamenala zahrnutí do smlouvy s Hospodinem, do Božího lidu, zbavení nečistoty, obecné i kultické, a zaslíbení pozemského domova v zemi kananejské (1M 17,8). Analogicky se to shoduje se křtem, ten má ovšem duchovnější dosah, například pokud jde o domov v nebesích. Čili už v první knize Bible čteme o tom, že Pán Bůh děti zahrnuje a přijímá do své milosti, a neodstrkuje: jsou ještě malé, nerozumí tomu. Je to Boží rozhodnutí a Boží akt přijetí. Abraham neměl čekat, až Izák uvěří v Hospodina a rozhodne se pro obřízku. Na Hospodinův příkaz jej měl Abraham obřezat osmého dne (a vychovávat k víře). Je třeba připomínat, že obřízka dětí se týkala dětí věřících rodičů, tedy Židů? Bratři a sestry, v Bibli nemáme model věřící rodiny, která by měla otálet se začleněním svých nemluvňat do Boží smlouvy. V Bibli nemáme Boží příkaz, že věřící rodiče svá děťátka křtít nemají a naopak jsou povinni čekat, až dorostou a pro víru se rozhodnou samy. Kdo jedná tímto způsobem, jedná v protikladu k duchu Bible. Naopak Mojžíš svého syna neobřezal, kdy měl, a Hospodin chtěl Mojžíše usmrtit: ne neobřezané dítě, ale jeho obřezaného otce, kterého jeho rodiče neopomněli obřezat, který tu výsadu obřízky obdržel, ale on sám ji svému dítěti nedopřál. Mojžíšova manželka však synáčka bez odkladů obřezala, Hospodin od svého úmyslu upustil a ona se nestala vdovou (2M 4, 24–26). Samozřejmě, když někdo nebyl Židem a uvěřil v Hospodina, dal se obřezat jako velký. Ale to je model tzv. misijní. Izraelské, stejně jako dnes křesťanské rodiny, které dávají své děti obřezat nebo pokřtít, představují model „sborový“. Proto ani křesťanští rodiče nemají se křtem svých dětí otálet.  

Ve prospěch křtu nemluvňat hovoří dále kladné hodnocení dětí, pokud jde o jejich duchovní projevy nebo duchovní vnímavost. Jan Křtitel v lůně své matky poskočil radostí poté, co uslyšel pozdrav Marie určený jeho matce (L 1, 42.44). Vnímal totiž přítomnost Spasitele, kterého očekávala. A jestliže byla Duchem svatým naplněna jeho matka Alžběta, týkalo se to i jeho, Jana Křtitele. Anděl Gabriel řekl Zachariáši zřetelně, že jeho syn Jan „už od mateřského klína bude naplněn Duchem svatým.“ (L 1,15). A jak toho Ducha přijal? No nějakou vírou … Jeremiáše si Pán Bůh k prorocké službě vyhlédl již před jeho narozením (Jr 1,5). Bratři a sestry, v oblasti víry tomu podle Bible není tak, že se čeká, až člověk doroste a až se vzepne k nějakému náboženskému výkonu, k rozhodnutí víry. Podle Bible je to Bůh, kdo s člověkem jedná jako první, miluje ho, něco pro něj plánuje, už když je ten člověk nemluvnětem. Člověk až mnohem později jen odpovídá na Boží vklad. V Žalmu 8,3 čteme: „Ústy nemluvňat a kojenců jsi vybudoval mocný val proti svým protivníkům“. Na ten se odvolával i Pán Ježíš, který jej citoval ve znění „ústy nemluvňat a kojenců připravil sis chválu“ (Mt 21,16). Zde bychom už měli zmínit Ježíšovu reakci na učedníky, kteří bránili rodičům přinášejícím své děti k Ježíši, aby jim požehnal (L 18,15–17): jsou tam děti, snaha rodičů, obřad žehnání a prvek odporu a zákazu ze strany dospělých, rozumnějších, modelová situace, jako u křtu. Ježíšova obecná směrnice ohledně přístupu dětí k Božím věcem zní „nebraňte“. Neměli bychom tedy odmítat křest dětí.

Bratři a sestry, všimněme si také obecnějších teologických, ale i biblických, argumentů ve prospěch křtu dětí: děti jsou také hříšné (dědičný hřích Ž 51,7), patří k lidskému pokolení, které je hříšné. Nejsou dokonalé. Jsou hříšné již tím, že pocházejí z hříšných rodičů, je to jeden rod, který má některé vlastnosti stejné, mezi jiným hřích. A samozřejmě, že zárodky hříchu jsou v dětech již dědičně, ony dědí hříšné sklony rodičů a lidského rodu obecně, např. pýchu a sobectví. Potřebují očištění, které přichází ve křtu, potřebují dar spásy. Připomeňme dále, že podle proroka Joele se i kojenci měli účastnit všeobecného půstu, tedy pokání, v Izraeli (Jo 2,16). Děti také přijímají Boží věci bezelstněji než dospělí.Pán Ježíš říká, že máme přijmout království Boží jako dítě (Mk 10,15; L 10,45–48). Vyzdvihuje děti jako otevřené příjemce Božího působení. Naopak dospělí kladou odpor a předstírají víru, jako například mnoho farizeů a saduceů, kteří přicházeli k Janu Křtiteli, aby je pokřtil (Mt 3,7–10). Pán Bůh nepotřebuje, abychom Mu pomohli nás spasit, potřebuje jen, aby měl k nám přístup. Nemluvňata nekladou odpor Bohu, který je chce zachránit, dát jim spasení. Dospělí odpor nekladou, až když dospějí k pokání.

Dále Bůh chce člověka zachránit a nepotřebuje jeho racionální souhlas, aby mu daroval spásu, začlenil do církve a zahrnul do své smlouvy. Bůh není ve svém spásném působení závislý na naší inteligenci. To vidíme na celkovém otevřeném neblokovaném jednání Boha s dětmi. Vezměme si jeho svrchované jednání, pokud jde o Jana Křtitele: Pán Bůh nějak neřeší, že Jan je teď embryo, až se narodí, bude kojencem a bude na takové a takové psychické úrovni a že On, Hospodin, bude muset počkat, až doroste. V Bibli není ono „až“, není „teprve až“, pokud jde o děti a duchovní život. Hospodin v té prvé kapitole mluví jako suverén: Jan Křtitel bude takový a takový a už od doby početí bude naplněn Duchem svatým (L 1,15). Evangelista si zkrátka neláme hlavu s nějakým ontogenetickým vývojem. Ano, Jan Křtitel byl výjimečným člověkem, ale Boží jednání v souvislosti s ním, má určité obecnější obrysy a řekněme velmi zhruba: neukazuje směrem k popírání křtu dětí. Člověk, pokud jde o křest, se nemůže (zcela) spoléhat na svou víru založenou kognitivně, že jí rozumí, a na osobní zkušenost víry nebo křtu, neboť v jeho životě se vyskytují situace, kdy svou víru nevnímá – ať v době vážné nemoci a umírání, kdy již není při smyslech, ale také každý den, když spí. Když spíš, jsi jako to nemluvně, nevíš o světě. Co tedy (když usínáš nebo kdybys třeba věděl, že tě v důsledku nemoci a stáří opouští rozum)? Musíš se spolehnout na Boha, že On tě přijal, na jeho čin, tedy i na křest, co pro tebe Bůh učinil ve křtu.

Bratři a sestry, domnívám se, že směr, jakým luterská církev chápe křest nemluvňat, vykazuje, že jasně učí o lidské zvrácenosti v důsledku hříchu a zároveň o nezasloužené spáse a tak vystihuje ducha Bible.

Bratři a sestry, zmiňme také pomocné argumenty, ze života: v životě máme situace, kdy dítěti jsou různé věci poskytovány, aniž bychom od nich požadovali kognitivní souhlas a spolupráci, např. pokud jde o občanství, ale i o mateřské mléko. Zkoušíme dítě z chemického složení mateřského mléka? Je to zajímavé: dítě přijímá mateřské mléko, i když mnoho věcí, nebo v podstatě nic o něm neví, a přece je přijímá a má z něj užitek. Nebo je dítěti při narození uděleno občanství země, ve které se narodí. Ačkoliv vůbec neví, co to je, ale umí a může to přijmout, může přijmout složitou věc jako je občanství, i když jí nerozumí. Zajímavé. Máme čekat, že nám dítě později vytkne, že jsme mu zajistili občanství ČR, a že jsme je nenechali bez občanství, tedy bez přiměřené právní a sociální ochrany, aby se rozhodlo pro nějaké občanství, až z toho bude mít rozum?

Tak jako rodiče anebo stát jednají s dítětem v základních oblastech přijetí, výživy, základních práv, třeba na státem placené pojištění, co se týče lékařské péče, podobně Pán Bůh jedná v základních oblastech: lásky, odpuštění hříchu, spasení, věčného života. Jestliže dítě přijímá rodičovskou lásku, ač všemu nerozumí, ale přijímá ji, Boží lásku přijmout nemůže? Mezi ním a jeho rodiči je vztah, i když rodiče ze své strany do toho vztahu dávají víc, víc se exponují, než dítě, ale jsou ve vztahu. Byť to není vztah padesát na padesát a rodiče do něj vkládají 95% procent, přinejmenším z hlediska racionálního a technického. Copak nemluvně nemůže mít vztah s Bohem, i když hlavním aktérem je zde Bůh? Vždyť i ve vztahu k nám dospělým se Bůh podílí na samotné spáse sty procenty a my nulou procent. My jen přijímáme, důvěřujeme, Bohu, ale je to vztah. Vždyť co je víra, než naše prázdné ruce vztažené k Bohu? Myslíte si, že nemluvně Boží lásku a spásu přijmout nemůže? A ono stejně z biblického hlediska je správnější říci, že Bůh může milovat, přijmout a zahrnout do spásy nemluvně. On je hlavním činitelem, ne člověk. (Kdybychom měli zůstat u příkladu rodičů, děti v pubertě přijímají rodičovskou lásku hůře, i když jsou kognitivně vyspělé, a když byly naopak maličké, byly v jejím přijímání upřímnější, vděčnější, láskyplnější.) Když je křtěn dospělý, je to krásná Boží milost, ale ten dospělý se už dost nahřešil, je hříchem více prorostlý, dokáže víru hrát a podléhá hříšným sklonům, které jeho víru deformují, takže z biblického hlediska, z hlediska duchovního života to není zas taková výhra, s ohledem na lidskou hříšnost, které podléhá i lidský rozum a důvtip.

Bratři a sestry, mnohé nejasnosti u křtu dětí vznikají proto, že ti, kdo jsou proti němu, se dívají na věc individualisticky: že člověk se musí pro Boha osobně rozhodnout a že to je jediná cesta. Ale ani společnost ani Bible neuvažují jen individualisticky. Bůh Bible nečeká, až nemluvňata dorostou a rozhodnou se pro Něj, ale jedná s nemluvňaty v rámci jejich rodiny. Každý je součástí nějaké rodiny. Bible počítá s vlivem víry na dítě ze strany jeho rodičů, širší rodiny, celého věřícího společenství. Proto máme ve Starém zákoně obřízku a proto v NZ čteme o křtu celých domácností. Bible nezná jen individuální odpovědnost, ale i kolektivní odpovědnost, zvláště v případě dětí. V NZ nemáme v pasážích o křtu celých domácností zmínky o dětech, ale nikdy o nich není psáno, že byly vyloučeny. Když byl o letnicích v Jeruzalémě seslán Duch svatý, apoštol Petr řekl, že zaslíbení spásy je „pro vás a vaše děti“ (Sk 2,39). Ve druhé kapitole Skutků nečteme, že by tam mezi oněmi třemi tisící, kteří uvěřili, děti nebyly. Dá se předpokládat, že mezi nimi nějaké děti byly, když apoštol zmínil i děti. Ale i kdyby nebyly, vidíme, že děti jsou opět zahrnuty to dění spásy, do Boží smlouvy, do Nové smlouvy ustavené Ježíšem Kristem. Bůh nejedná jen s jednotlivci, ale především s rodinami (Ezd 10,1; Ne 12,43). – Podobně apoštol Pavel píše o starozákonních Židech putujících pouští (1K 10,1–2): naši praotcové všichni byli pod oblakovým sloupem, všichni prošili mořem, všichni byli křtem v oblaku spojeni s Mojžíšem (v kralickém: „všichni v Mojžíše pokřtěni jsou v oblace“, v řečtině také tak) a dále všichni pili z duchovní skály, která je doprovázela a tou skálou byl Kristus (v. 4). Zde vidíme jasné propojení křtu se starou smlouvou a dílem spásy: z Egypta vyšli s dospělými i ti nejmenší, byli neseni, i ti nejmenší měli podíl na časné spáse a byli zahrnuti do Boží smlouvy, chlapci i skrze obřízku, děvčata bez ní. A apoštol Pavel k celé té izraelské pospolitosti putující pouští vztahuje myšlenku křtu a ten se týká i nemluvňátek: všichni byli křtem v oblaku, je to určitý obraz: spojeni s Mojžíšem, pokřtěni v Mojžíše a z toho lze analogicky vyvodit, že všichni mají být křtem spojeni s Ježíšem a pokřtěni v Ježíše, který je prostředníkem Nové smlouvy. Jestliže Bůh chtěl zachránit židovská nemluvňátka před egyptskou porobou, odepřel by věčnou záchranu nemluvňátkům křesťanských rodičů? Je třeba dodávat, že z toho vyplývá, že tato nemluvňátka mají být pokřtěna? Když apoštol vztahuje křest na celý izraelský lid a když Hospodin dal znamení své smlouvy už židovským nemluvňátkům, konkrétně chlapcům? Nemluvňátka křesťanských rodičů nemají obdržet znamení nové smlouvy, kterým je křest?

Bratři a sestry, asi si kladete otázku: jak nemluvňata věří? Křest by měl být přijímán vírou. Ale když jejich mozek ještě není rozvinut? Každopádně Bible nepíše, že nemluvňata víru nemají a věřit nemohou. A z radostné reakce Jana Křtitele, když jako plod lůně své matky vnímal přítomnost Spasitele v lůně jeho matky, můžeme vyvodit, že nemluvňata nějakou víru mají, protože dokáží přijímat duchovní podněty. To vyplývá i z dalších kladných hodnocení dětí, jak jsme je zmínili. A jestli Ježíš dětem žehnal a řekl, že jim patří království Boží, k tomu že není víra potřebná? Nějak to požehnání a království Boží musejí přijmout. Nějakou vírou. Víra asi není jen racionální souhlas s řetězcem biblických doktrín, ale spolehnutí se na Boha, důvěra v tu nejvyšší moc, chceme-li, která připravila a daruje spásu. Podobně s důvěrou reagují děti na své rodiče. A na Boha by nemohly?

Bratři a sestry, zmiňme se v této souvislosti o nevědomosti nebo nevědomí dítěte. Na jedné straně nevědomí podceňujeme, ale na druhé je nevědomí spojeno s vědomím a plynule v ně přechází. Nevědomí je v našem životě důležité, třeba když spíme, náš duch se tak regeneruje. I náš nevědomý život s Bohem má určitou platnost, protože zůstáváme věřícími, byť v dané chvíli na Boha nemyslíme. Pán Ježíš řekl, že království Boží roste, i když to lidé nevnímají a neslyší. Království Boží a jeho působení není závislé na lidských schopnostech. A nemluvně komunikuje se svým okolím ještě dřív, než si to uvědomuje, přijímá podněty už v lůně matky. Na základě myšlenek o tom, jak Bůh jedná ve vztahu k nemluvňatům, viz Jan Křtitel, můžeme konstatovat, že Bůh na děti svým Duchem nějak působí. A jinak se dítě setkává s Bohem, když je rodiče ukázňují, aby nebylo sobecké a dokázalo počkat, třeba až bude nakrmeno. V jejich postupech je přítomna Boží vůle. Bratři a sestry, nechceme příliš spekulovat, ale faktem je, že rozumová nevědomost člověka není překážkou pro Boží spasitelné jednání: Bůh je Duch a působí na člověka víc, než si uvědomuje. Ale také bychom neměli jednostranně zdůrazňovat lidské logické poznávání. To také zavání spíše pracovně-právním myšlením, naproti tomu to biblické nefixuje vše na lidské vědomí.  

Bratři a sestry, někteří věřící rodiče nechtějí své dítě pokřtít, ale dávají je požehnat. Na to musíme říci, že 1) V Bibli nemáme ustanoveno požehnání jako náhražku křtu. Pán Ježíš žehnal dětem (Mk 10), které už byly obřezány, stejně tak to bylo s ním samým, když byl přinesen do chrámu. 2) V Bibli nemáme ustanoveno požehnání jako iniciační obřad: tím je obřízka a později křest. 3) U požehnání jde také o teologický a rozumem pochopitelný obsah, kterému nemluvně zjevně nerozumí, stejně jako u křtu. Ti, kdo si myslí, že člověk má mít vědomou víru, aby podstoupil náboženský obřad, by se při požehnání svého dítěte dopustili stejného přešlapu, kterému se chtěli vyhnout tím, že je nepokřtili. 4) U požehnání by také mělo jít o věčnou spásu, stejně jako u křtu. Copak jde žadatelům u požehnání jejich dítěte jen o časné dobrodiní? Copak nebudou prosit Boha, aby mu dal i věčnou spásu? A kdy? Až bude větší? Jak větší? A v nemluvněcím věku spásu přijmout nemůže? A copak Boží požehnání obsahuje u dítěte jen časnou spásu: že se mu bude dařit, bude zdravé…? Jestliže při požehnání dítěte jde o také věčnou spásu, proč je rovnou nepokřtít? 5) Když se díváte na fotografie z obřadu požehnání dítěte, vypadá to stejně jako u křtu jiných: stejně zbožné očekávání v očích rodičů a dalších příbuzných, jejich vroucné modlitby, kazatel nad dítětem stojí jako při křtu, stojí nad ním s Biblí, něco z ní čte, pak na dítě vkládá ruku. No, všechno jako křtu, až na tu vodu. Obřady košaté. Tak proč to dítě (ti dospělí) nepokřt, když si počínají jako při křtu? 7) Žehnat je možno dítěti každý den a při různých příležitostech, ani to nemusí činit farář. (Žehnání nemá tedy neopakovatelný a iniciační charakter jako křest.) 8) Náš Śpiewnik Ewangelicki (s. 1588–1589) obsahuje obřad požehnání dítěte rok po křtu, ale ne místo křtu.

Bratři a sestry, na křtu dětí vidíme, že Bůh chce spasit a zahrnout do své smlouvy a do svého lidu i je. Ukazuje, že Kristus nás miloval dříve, než jsme my milovali jeho (1J 4,19), nebo dřív než jsme jej milovali svým rozvinutým rozumem. Na křtu dětí vidíme, že Boží milost nás předchází a věříme, že nás předejde, když už nebudeme nic vnímat, v důsledku nemoci a stáří a my budeme z tohoto světa odcházet. Popřemýšlejme nad tím, co se dálo při našem křtu: že nás Pán Bůh přijal už tenkrát jako své dítě, čili dal nám spasení. Ale teď, když tomu rozumíme, žijme, jak nás náš křest vyzývá, odmítejme hříchy, opouštějme své hříšné cesty a rozhodujeme se pro cestu za Kristem. Žijme s Kristem skrze poslušnost, skrze modlitbu, naslouchání Božího slova, přijímání Večeře Páně. A veďme své pokřtěné děti a kmotřence k Pánu Ježíši. Plňme slib, který jsme Bohu při křtu našich dětí dali, a povzbuzujme k tomu i lidi v našem okolí.   

Napsat komentář

Tato stránka používá Akismet k omezení spamu. Podívejte se, jak vaše data z komentářů zpracováváme..