Kdyby se mě někdo zeptal, v čem vidím hlavní bídu současných evangelických církví, v čem vidím hlavní problém, odpověděl bych docela stručně a jednoznačně: V tom, že jsme ztratili víru v účinnost Božího slova. V tom, že nevěříme, že slovo Boží působí svou vlastní silou a jeho účinnost nezávisí na tom, jak je kazatel výmluvný či jak dobří jsme křesťané.
Kéž by kazatelé měli pravou výmluvnost a kéž bychom byli dobrými křesťany a nepřekáželi Božímu působení tím, že druhé pohoršujeme svým jednáním. Ale mělo by nám být jasné, že úspěch Božího díla mezi námi nezávisí na našem jednání a na našich kvalitách. Jinak je nebezpečné pouštět se do tak dobrodružné věci, jakou je víra v Krista.
To je také zvěstí dnešního evangelia: Boží slovo působí a přinese mnohonásobnou úrodu, vzdor všem překážkám, které tu jsou a které také vidíme.
Ježíš na konci vyprávění zvolal prorockým hlasem: „Kdo má uši k slyšení, slyš.“ Tak volá prorok, když chce Boží lid upozornit na Boží jednání ve světě, ukázat lidem, jak Bůh jedná v událostech, které prožívají, a jaký je jejich smysl v Božím plánu spásy.
Také my potřebujeme toto Ježíšovo zvolání, abychom nepřehlédli smysl podobenství. Víme o tom, že Ježíš později učedníkům alegoricky čili jinotajně vyložil různé druhy půdy jako různé posluchače Božího slova – a hned zaměříme pozornost na posluchače a začneme pěstovat amatérské křesťanské půdoznalství. To je ale až tématem následujících veršů, nikoli tohoto podobenství. Proto i pro nás platí Ježíšovo zvolání: Kdo má uši k slyšení, slyš.“ To jest: Zaměř pozornost ne na sebe a na druhé posluchače Božího slova, ale na to, co Bůh dělá mezi námi.
A hned zjistíme, že podobenství není o křesťanské pedologii, ale že je to vyprávění, příběh v dosti dlouhém čase, mezi rozséváním a sklizní. A že je to příběh nejprve ne o nás posluchačích, ale o rozsévači, o smyslu Ježíšova působení mezi lidmi. Ježíš je rozsévač a jeho setba přinese velkou úrodu – a kdo má uši k slyšení, slyší při slovech proroka o úrodě zvěst o blížící se sklizni pro Boží království.
Tak tento příběh podává evangelista Marek. Lukáš píše později a naši pozornost přesouvá hlavně na to, co zde nyní církev viditelně má, totiž Boží slovo. V desátém verši to řekne Lukáš výslovně: Semenem je Boží slovo.
Boží slovo jako semeno, to bylo pro židovské čtenáře velmi neobvyklé přirovnání, ale Lukášovým čtenářům s pohanským vzděláním bylo srovnání slova a semene dobře známé a dobře mu rozuměli: Slovo je logos spermatikos, semeno, které řečník rozsévá a které přinese časem velkou úrodu.
Pro křesťanské myslitele dalších století byla tato řecká metafora způsobem, jak ocenit dobré věci, které učí pohanští filosofové, jak ocenit dobré věci, které dělají nevěřící: Bůh při stvoření rozhodil do světa semena Božího slova, a ta postupně přinášejí úrodu, i mezi pohany. Nemusíme se bát ocenit, co je mezi pohany dobré, je to také plodem Božího slova.
Takhle tedy důvěřujte působení Božího slova ve světě, vzdor překážkám.
Vždyť to sami dobře znáte z palestinských políček: Neúspěch a zklamání po dlouhý čas. Vidíte jen překážky a neúspěchy, ale nakonec semeno přinese úrodu.
Vždyť to známe i z naší doby: V zimě není sníh, a zemědělci naříkají, že nebude úroda, na jaře přijdou mrazíky, a zemědělci zase naříkají, že nebude úroda, a v době sklizně pak naříkají, že nevědí, co s bohatou úrodou… (: Takže takhle nějak důvěřujte Ježíšovu působení mezi námi, působení jeho slova v naší tvrdé a mělké české půdě…
V našich pragmatických kapitalistických časech někteří mají pocit, že ten rozsévač byl lajdák, když takhle neekonomicky rozsíval semeno. Aby ho nějak omluvili, vytvářejí křesťanskou teorii orby: Rozsévač nemohl vědět, kam semeno padlo, protože v Palestině se prý oralo až po setbě. Jiní vykladači ale soudí, že se oralo už před setbou a jiní, že se oralo před setbou a pak zase po setbě.
A to, že zrno padlo na cestu, prý také může být výrazem toho, že cesty mezi palestinskými políčky se vyšlapávaly na jejich okraji. Jako obvykle nám biblisté řeknou hodně věcí a moc nám neporadí. Nebo vymýšlejí zmíněnou křesťanskou pedologii – omlouvají rozsévače, že palestinská půda je kamenitá a plná bodláčí, takže kam jinam by zrno mohlo padnout… V tom mají pravdu – Ježíš zde prorocky může mít na mysli slova, která uslyšel Adam při vyhnání z ráje: „Kvůli tobě nechť je země prokleta; po celý svůj život z ní budeš jíst v trápení. Vydá ti jenom trní a hloží“.
Ale nakonec, veliká úroda. Tady je opravdu namístě trochu křesťanské teorie výnosnosti obilnin: Úroda obilí v Palestině byla zřejmě obvykle jen sedminásobná. Doklady o úrodě stonásobné i stopadesátinásobné ze starověku máme, ale jen z úrodných oblastí. Takže tady Pán Ježíš vykročil za hranice podobenství: Doufejte nejen v to, co říká vaše zkušenost s pěstováním obilí, ale počítejte s příjemným překvapením: Nejenže rozsévačova práce nebude marná, ale Ježíšovo i naše působení přinese užitek, o jakém se nám ani nesnilo…
Marnotratnost rozsévače není třeba nějak omlouvat. Je to marnotratnost Boží, která pro naši spásu nešetří ničím. A jsem přesvědčen, že to má být i marnotratnost naše, kdo pracujeme v Božím díle. Budeme-li příliš přesně odvažovat a odměřovat a bát se, aby nic nepřišlo nazmar, nejspíš úrodu neuvidíme nebo jen bídnou.
Rozsévačův příběh je i náš příběh, příběh našeho rozsévání evangelia: Nejprve přijde první neúspěch, rozséváme a hned to za námi zobají ptáci. Když se konečně něco ujme a zaradujeme se, hned to zase uschne. A když to dobře roste, začne spolu s tím růst i bodláčí a hloží a dusí úrodu. Doufejme v našem sboru, že už několik těch zklamání máme za sebou, a že také uvidíme velikou úrodu.
To je základní důvěra evangelické zbožnosti, důvěra v působení Božího slova. Tradiční biblická čtení, která se čtou o neděli Sexagesimae, sdílejí tento důraz.
Johann Sebastian Bach, „pátý evangelista luterství“, začíná kantátu na tuto neděli recitativem, kde zřejmě sám Kristus zpívá slova ze starozákonního čtení (Iz 55,10.11): „Spustí-li se lijavec nebo padá-li sníh s nebe, nevrací se zpátky, nýbrž zavlažuje zemi a činí ji plodnou a úrodnou, takže vydává símě tomu, kdo rozsívá, a chléb tomu, kdo jí. Tak tomu bude s mým slovem, které vychází z mých úst: Nenavrátí se ke mně s prázdnou, nýbrž vykoná, co chci, vykoná zdárně, k čemu jsem je poslal.“
Následuje litanie, kde chór prosí za církev v situacích, kdy dochází k poškození nebo k pošlapání Božího slova, jak se o tom pak vypráví v Ježíšově alegorickém výkladu ve verších 11-15. Potom zazní árie, radostně vyznávající: Pokladem mé duše je Boží slovo. Všechny jiné poklady vedle něj jsou jen sítě a léčka (Schätze-Netze). A kantátu zakončí chorál, který je nyní i naší modlitbou po kázání:
Ich bitt, o Herr, aus Herzens Grund, Du wollst nicht von mir nehmen Dein heilges Wort aus meinem Mund; so wird mich nicht beschämen mein Sünd und Schuld…
Prosím tě, Pane, z hloubi srdce, abys nebral z mých úst tvé svaté slovo. Vyslyš mě a nebudu zahanben navěky.
+ Amen.