Základním etickým principem v medicíně je úcta a respekt k životu. Nejenom k životu výkonnému, užitečnému, úspěšnému a šťastnému, ale i – či zejména – k životu spojenému s utrpením, ztrátou soběstačnosti, fyzické i psychické integrity.
Problém eutanazie se objevil zhruba v polovině minulého století, a to výlučně v rozvinutých zemích. Eutanazie se začala rozvíjet zejména v zemích Beneluxu.
Eutanazie je aktivní, záměrné usmrcení pacienta na jeho vlastní žádost lékařem. Nejedná se o ukončení léčby na žádost pacienta, ani o poskytnutí terminální analgosedace. Eutanazie není aktivní vybíjení nemocných, kteří nejsou schopni vyjádřit svůj názor (dělo se v Německu v 30. a 40. letech 20. století.) . Eutanazie není vzájemná dohoda mezi lékařem a pacientem o nenasazení další léčby, která by neúměrně prodlužovala jeho utrpení v situaci, kdy je stav beznadějný. Eutanazie není asistovaná sebevražda (ta nastává v případech, kdy lékař umožní pacientovi na základě jeho dobrovolné žádosti vzít si život tak, že mu za účelem způsobit smrt předepíše nebo poskytne smrtící látku.)
Mezi nejčastější důvody zastánců eutanazie patří strach ze smrti ve smyslu protrahovaného, bolestivého umírání, degradace lidské osobnosti vlivem nemoci, strach z úplné závislosti na jiných, strach ze ztráty kontroly nad sebou, strach, že se jedinec stane zátěží finanční, psychickou i sociální. Složitější jsou problémy společenské, mezi něž patří zejména pocity seniorů „nebýt na obtíž“, pocit ztráty důstojnosti a snížené kvality života , absence smyslu života při zhoršeném zdravotním stavu a celospolečenský problém pohrdání hodnotami a pocity „otrávenosti životem“. Tyto problémy často vycházejí ze špatných výchovných modelů, komplikovaných rodinných vztahů, z nezpracovaných životních dramat negativně ovlivňujících člověka.
Dr. Theo Boer, nizozemský profesor zdravotnické etiky, původně zastánce eutanazie a bývalý člen výboru pro eutanazii, v současné době, po vyhodnocení holandských zkušeností, důrazně varuje země uvažující o legalizaci eutanazie před ukvapenými kroky. Dvě třetiny až tři čtvrtiny holandských pacientů žádají o provedení eutanazie nikoli z důvodů fyzického strádání, ale z důvodů útrap emocionálních, sociálních a spirituálních. V souvislosti s nizozemskými zkušenostmi stojí za upozornění data týkající se sebevražd v Holandsku. Oproti předpokládanému poklesu počtu sebevražd došlo k jejich nárůstu, a to o 35% za posledních 10 let, zároveň ve stejné době narostl počet registrovaných eutanazií o 150%. Společnost totiž eutanazií dostává signál, že řešit problémy smrtí je normální. Studie potvrzují nárůst sebevražedného jednání a psychických problémů i u lékařů provádějících eutanazii.
Belgie legalizovala eutanazii krátce po Nizozemsku, a to v modelu ještě liberálnějším. Je zde např. legální i eutanazie nezletilých dětí (se souhlasem rodičů), eutanazii lze provést i bez specifické žádosti o ukončení života, komise zkoumá provedení eutanazie až po jejím nahlášení lékařem.
V Lucembursku se počty eutanazií drží na konstantně nízké úrovni. Lucembursko má silnou ekonomiku a rozvinutou kvalitní paliativní péči a nízký počet eutanazií v Lucembursku může být dán také tím, že lékaři nejsou ochotní eutanazii vykonávat.
Světová lékařská asociace (WMA) vyzývá lékaře, aby se eutanazie neúčastnili.
Nemocný člověk v rodinném kruhu nemusí vždy znamenat jen nutnou zátěž. Je zajímavé, že v rodině, kde je třeba vážně nemocné dítě a sourozenec, panuje zcela odlišný postoj než tam, kde jsou všichni zdrávi. Ti zdraví se z péče o nemocného můžou naučit vnímat život daleko komplexněji, tedy nejen jako povrchní bazar příjemností, ale i vědomí, že existuje cosi, co je zcela odlišné, přejímají část utrpení svého bližního a duševně rostou. Velký přínos v této oblasti má rozvoj kvalitní paliativní péče a sílící hospicové hnutí, tedy zřizování institucí, kde člověk, o kterého se rodina z různých důvodů nemůže starat, dostává péči zajišťující důstojné podmínky konce života, včetně dostačující léčby bolesti. Trpícím pacientům i jejich rodinám je tak nabízena podpora ve všech oblastech (biopsycho-spirituální). Vzhledem k tomu, že asi 75% lidí v ČR umírá ve státních zařízeních a současně 80% lidí si to nepřeje a chce zemřít doma, jsou hospice s možností celodenní přítomnosti člena rodiny solidním argumentem, proč nepovažovat eutanazii za „dobrou smrt“. Legalizace eutanazie může stavět zranitelné pacienty pod psychologický tlak od práva zemřít na „povinnost zemřít“.
Je potřebné nabízet lidem v průběhu celého života kvalitní psychologickou i duchovní podporu a pomoc. Tím by se mohlo předejít mnohým duševním trápením. Kvalitní paliativní péče a analgetická léčba je východiskem z utrpení, které může být přítomno na konci života. Jejím problémem, a to i politicky zneužitelným, je její finanční náročnost. V mezinárodním právu je eutanazie opakovaně odmítána a považována za neetickou.
(Zpracováno z článků v časopise Tempus medicorum 12/2018, 2/2019, 11/2019)