AKTUÁLNÍ SITUACE V PRAŽSKÉM SBORU (Tomáš Matouš Živný, administrátor)

Hned v úvodu se raději sám přiznám, že mám-li psát o aktuální situaci a soudobém dění v pražském („českém“) sboru naší církve, nemohu svůj popis napsat jinak než odbytě: dílem pro nedostatek času, který ve sboru trávím, dílem proto, že si vůbec nejsem jist tím, co vlastně bych měl psát…

Klíčovým slovem, kterým bych situaci sboru charakterizoval a které jsem použil už na letošním konventu, by bylo příslovce „napůl“ – „napůl cesty“… Ve sboru přece nejsem „plnohodnotným farářem“, nýbrž jako „administrátor“ – „farář na půl“… mohu popsat vlastně jen krátkou dobu (půl roku): září 2019 – březen 2020… a navíc se, Bohu-díky, o sborovou práci dělím s jinými, kteří venkoncem dělají „větší polovinu“ dobré sborové práce… Může takový popis nebýt „polovičatým“; mohu věci podat pravdivěji než „napůl“?

K době před (12.) zářím 2019 a tehdejší situaci se vracet nechci… to, na čem se ve sboru všichni shodneme je, že sbor se nacházel ve stavu kómatu – klinické smrti, „nad propastí“. Bratr Juraj Laššuth, sborový dozorce, správně mluví o potřebě udělat za tímto obdobím „tlustou čáru“. Ano, církevní sbor nesmí žít s pohledem upřeným především do minulosti: ať již tuto vnímá jako „zlatý věk“, anebo jako „čas křivd, na které se nezapomíná“. Naopak, církevní sbor vždy již musí hledět do budoucna, k naději v „přicházejícím Ježíši Kristu“ a k Jím přinášenému „Božímu království“ a odpuštění. Minulost nás svazuje, ale Kristus osvobozuje; minulost nás ovšem také zavazuje (coby tradice), ale „láska Kristova zajisté víže nás“[1]. Temné období života sboru se již povedlo administrativně–technicky uzavřít, ovšem citová rána zůstává otevřena… a tahle rána (ostatně jako žádná rána) se nezahojí bez jizvy – jizvy však nejsou ostudou, naopak jizvy nese i Pán. Sbor se ránu snaží zacelit těmi prostředky, které máme jako církev: pastorační prací, Božím slovem, Zpovědí a Večeří Páně. Vracíme se k tomu, že v našem životě víry má slavení Svátostí (svátostná Bohoslužba) své trvalé ústřední místo… To, jakým chceme být sborem v ostatních oblastech, kde by měla církev fungovat (vedle zmíněné liturgie – společenství, diakonie a vydávání svědectví), se snažíme formulovat, hledat a nacházet… naše hledání provází profesor Jaroslav Vokoun při „Hovorech o víře“. Je vtipné, že vlastně chceme být trochu protikladně (a zdá se mně to jako tvůrčí napětí) „malým velkým sborem“; pocitově to na mě působí až tak, že bychom chtěli být „konfesní církev ve velkém“ a zároveň „lidová církev v malém“ (dobře luterský paradox), co akcentujeme jednoznačně, je paradox tradičnosti (minimálně té liturgické) a otevřenosti (žádná mravní rigidnost). 

Všichni se usilujeme naladit na „jinou notu“: tu, na kterou bychom měli být naladěni, však nás k tomu vybízí i apoštol Pavel: „Za všech okolností děkujte, neboť to je vůle Boží v Kristu Ježíši pro vás… (1Tess 5, 18) v modlitbách buďte vytrvalí, bděte a děkujte Bohu! (Kol 4, 2)[2] Ano, máme proč být a jsme Bohu nesmírně vděčni… a jsme vděčni sobě navzájem.

Byl-li tento sbor na konci léta 2019 „blízko smrti“ – vážně ohrožen na své existenci, pak se nám ho, jeho aktivním členkám a členům, povedlo úspěšně obživit – resuscitovat.

Všichni členové a členky sboru se o tento „malý velký zázrak“ přičinili (Kristus mocně jednal skrze ně, s námi a mezi námi). Presbyteři, ti zbylí i ti nově zvolení, byli postaveni před velmi náročný úkol, kdy se museli naučit fungovat docela samostatně – nést na svých bedrech sborovou práci, jakož i nést sbor na modlitbách (a že je Ježíš nese / nesl svou milostí a že se přiznával k jejich modlitbám). Vlastně u nás došlo k „českobratrzaci“ (co do síly a významu staršovstva a jeho členů) – staršovstvo se muselo naučit, jaké je to nést kontinuitu (kterou farář nést nemůže): tedy to, co je v tradičních evangelických sborech normální, ale co naše mladé sbory vlastně tak úplně neznají, s čím nemáme plnou zkušenost. Bratr Juraj Laššuth, nový sborový dozorce, je naštěstí člověk, který má od Pána Boha ten dar, že ví, o čem je tradiční církev, a zároveň nás chrání před přílišným formalismem. Důležitou osobou je i sestra Magdalena Hromadová, místodozorkyně, která má darem organizační schopnost (hokejově: „tah na branku“), a tak nás všechny dovede přimět k tomu, abychom to, co usneseme, též přivedli k životu. Jmenovat musím ještě bratra jáhna Dominika Žbánka, na kterém se ukazuje biblické úsloví „tobě dám klíče“, po jeho praktické stránce (na níž se při biblických výkladech často zapomíná, a přitom nám sám Kristus jasně ukazuje, jak jsou „otevřené dveře“ důležité) tím, že je téměř vždy a téměř všude jako organizační podpora…

Sbor již bez problémů pravidelně koná své Bohoslužby (a bere specifika administrátora i specifika hostujícího profesora jako obdarování a výzvy k přemýšlení). Sbor začal s „Hovory o víře“ – vlastně mini-semináři o naší identitě; znovu se rozeběhla práce s dětmi: klub maminek a dětská besídka během Bohoslužeb, konají se rovněž biblické hodiny. Proběhla tradiční adventní sborová večeře, povedla se diakonická předvánoční sbírka… Sbor je pořád křehký a ohrožený, ale funguje (alespoň co se akcí týče); rezervy máme hlavně v individuální pastoraci, ale reflektujeme je a pracujeme i v této oblasti.

Zvláštní a obzvlášť velký dík pak patří tomu, kdo je „druhou polovinou“ (někdy tou větší) sborového faráře – bratru faráři Jaroslavu Vokounovi. Bratr Jaroslav ve sboru slouží nezištně, rád a kreativně… Bohu-díky.

Jako (konfesně budovaný) luterský sbor si jako svůj základní kámen neseme pavlovskou theologii a jistotu víry stran velikosti Kristova Evangelia a jeho ospravedlňujícího a posvěcujícího působení v srdcích nás věřících, ale zároveň jsme si střízlivě a dobře vědomi naší vlastní hříšné podstaty… Protože ve středu našeho zvěstování stojí Bible, oslovuje nás například 2. list Korintským, kde se o nás křesťanech mluví jako o křehkých „hliněných nádobách“[3]… Mám za to, že takto nevnímáme jen sebe samé – konkrétní lidské jedince, ale také celý náš pražský sbor – luterskou místní církve. Toť jednak ochrana před naší lidskou pýchou, jednak důkaz o velikosti Boží milosti; Apoštol ovšem svou úvahu dotahuje až ke slovům povzbuzení, která zde ocituji rád: „Odevšad cítíme tlak, ale nejsme zahnáni do úzkých; býváme znejišťováni, ale nejsme zoufalí; jsme pronásledováni, ale nikoli opuštěni, jsme sráženi, ale ne ničeni…“ (2. Korintským 4, 8–9)[4] Pavel to celé totiž theologicky dokreslí a dořekne: „Neustále nosíme na svém těle Kristovo umírání, aby byl na našem těle zjeven Ježíšův život!“ (v. 10)

Kéž se tedy v křehkosti našeho sboru, v tom, jak s ní a v ní žijeme Kristem (vlastně Kristus v nás), vyjeví Pán Bůh náš jako Přepevný hrad!


[1]     Tak 2. Korintským 5, 14 podle Kralických.

[2]     Též Filipským 4, 6: „Netrapte se žádnou starostí, ale v každé modlitbě a prosbě děkujte a předkládejte své žádosti Bohu.“

[3]     Tak 2. Korintským 4, 7.

[4]     Teď v situaci „koronavirového šílení“ slova obzvlášť promlouvající!